Bitva u Morgartenu (15. 11. 1315)
Vše začalo v roce 1291 přísahami v Rütli mezi zástupcí tří lesních kantonů - Schwyz, Unterwalden a Uri. Věčné spojenectví Ligy tří lesních kantonů bylo zlistiněno na počátku srpna (národním svátkem Švýcarska se stal 1. srpen, ale listina denní datum neobsahuje). Latinsky psaná listina, označující zástupce kantonů jako conspirati nebo coniurati (spolupřísežníci), výslovně o osamostatnění kantonů a boji proti roztahovačným Habsburkům nemluví. Uvažuje se i o tom, že švýcarská konfederace vznikla jako reakce na smrt Rudolfa Habsburského (15. července 1291) a snaze zajistit klid a mír v regionu. První dva odstavce zavazují všechny tři kantony ke společné obraně. Zbytek listiny se týká soudních záležitostí: vyzývá k smírnému řešení v případě konfliktů, odmítá cizí soudce, zavádí trest smrti pro vrahy, vyhnanství pro žháře a nařizuje poslušnost soudci a soudním nálezům.
Poměrně rozsáhlou autonomii tři kantony získaly v létě 1309 od římského krále Jindřicha Lucemburského, zdejší území bylo podřízeno nově vzniklému úřadu říšského fojta, kterým se stal proslulý válečník a turnajník Werner von Homberg. Říšské svobody kantonů neuznávali sousední Habsburkové, popuzení také liknavostí Švýcarů při pronásledování vrahů Albrechta Habsburského (+1308).
Werner von Homberg (jezdec s korouhví) v Codexu Manesse, fol. 43v, zdroj: WmC
Eskalace konfliktu gradovala na přelomu let 1314 a 1315, v atmosféře boje o říšský trůn mezi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem Sličným. Stará švýcarská konfederace, obávající se snah Habsburků o podřízení svých kantonů, se postavila na stranu Wittelsbacha. Záminkou k otevřené válce se stalo napadení kláštera Einsiedeln Švýcary v tříkrálovou noc roku 1314. I když šlo původně o méně významný hraniční spor, tak benediktinské opatství leželo na území Habsburků.
Potrestat Švýcary se o půldruhého roku později vypravil spoluvládce Rakouska, vévoda Leopold (žil cca 1290 až 1326) v čele silnější armády, tvořené i těžkou jízdou. Jak početné toto vojsko bylo, to se kronikáři a historici neshodují. Švýcarský dějepisec Jan z Witherthuru, který sepsal svoje dílo v polovině téhož století, mluvil až o 20 000 bojovnících. Český Petr Žitavský byl daleko střídmější, při dvou tisících padlých habsburské vojsko nebylo výrazně početnější. Moderní historici předpokládají, že Leopold mohl spoléhat na dva až tři tisíce ostřílených válečníků.
Ilustrace Švýcarského kroniky Johanna Stumpfa z roku 1547
Švýcarské vojsko nepatřilo k početným, ale ani kvalitním. Sestaveno bylo především ze sedláků a pastevců, mizerně obrněných a nelépe ozbrojených. Velel mu jeden z účastníků přísah v Rütli, Werner Stauffacher. I zde se početnost liší, od 4 000 až k střízlivějšímu tisíci či tisíci a půl mužů.
Hůře vyzbrojení a slabší Švýcaři tak museli využit jiné výhody, především terén. Shromáždili se mezi jezerem Ägerisee a vesničkou Sattel, kde připravili na postupující Leopoldovo vojsko léčku. Využili toho, že stezka vedoucí průsmykem Morgarten na jih byla z jedné strany obklopena bažinou a z druhé strmou skálou. A právě v takovém terénu postupující a roztaženou kolonu napadli - nejdříve shazováním kamenů a stromů ze skal, později na dezorientované rakouské jízdní vojsko zaútočili samotní pěšáci, údajně vyzbrojení halapartnami. Použití těchto zbraní výslovně uvádí až kronikář Konrád Justinger kolem roku 1340. Pokud by měl pravdu, tak jde o nejstarší použití halaparten v bitvě.
Zbraslavská kronika z doslechu popisuje jako součást boje o říšské jablko a korunu: “Přesto však byli na různých stranách přívrženci obou stran často ohrožováni (vzájemnými útoky). Zvláště těžké to bylo pro Fridricha v kraji zvaném Schwyz (Sweycz) a Uri (Vherach), kde téměř dva tisíce bojovníků bylo zničeno mečem a řekou rukou dosti neozbrojeného a prostého lidu, přičemž jeho bratr Leopold sotva unikl.”
Útok Švýcarů na rakouskou kolonu - mapa
Rakušané nedokázali v bitvě rozvinout své jezdecké oddíly v prostoru a zválcovat pěší Švýcary, dokonalý zmatek v úzké soutěsce vedl k jejich porážce. Velitel vojska, vévoda Leopold, se spasil útěkem z bitvy. Habsburkové mohli zapomenout na ovládnutí švýcarských lesních kantonů.
Úspěch u Morgartenu znamenal sepsání nové spojenecké smlouvy mezi vítěznými kantony, a sice 9. prosince 1315 v Brunnenu. V březnu 1316 kantonům potvrdil privilegia král Ludvík Bavor. Leopold Habsburský se s porážkou nesmířil, jeho tažení v létě 1316 zásadního zvratu nedosáhlo a v roce 1318 došlo k dojednání desetiměsíčního příměří, jež bylo následně několikrát prodlouženo. Stará švýcarská konfederace začala postupně sílit, v roce 1332 se k ní připojil Lucern, 1351 Curych, 1352 Glarus i Zug a o rok později i Bern. Mír vydržel až do roku 1386, kdy Švýcaři Habsburky opět porazili, tentokrát v bitvě u Sempachu.
Vývoj Švýcarské konfederace v 13.-15. století
Použitá literatura:
Georg Kreis, Werner Meyer: Dějiny Švýcarska, Praha 2019.
Josef Wiget: Morgartenkrieg. Historisches Lexikon der Schweiz, 2015
Albert Winjkler: “The Battle of Morgarten in 1315: An Essential Incident in the Founding of the Swiss State," Swiss American Historical Society Review, vol. 44, no. 3, 2008, s. 3–25.