Polsko za vlády Boleslava III. Křivoústého
Předchozí díl: Polsko v 11. století
Po smrti Vladislava Heřmana v roce 1102 se ujali moci jeho dva synové - starší Zbyhněv vládl ve Velkopolsku a Mazovsku, mladší Boleslav Křivoústý v Malopolsku a Slezsku. Jaký byl jejich vzájemný poměr, zde už jsou názory polských historiků rozdělené. Část se domnívá, že byli oba sobě rovní (zde se poukazuje na nemanželský původ Zbyhněva, který ale zmiňuje kronikář Gall Anonym, chválící ve svém díle Boleslava Křivoústého). Další historici se domnívají, že vrchním knížetem byl Zbyhněv, ovšem sami přiznávají, že svoji prodřízenost Boleslav nerespektoval. Domácí válka byla na spadnutí.
Rozdělení země mezi Zbyhněva (zelená) a Boleslava (červená). Neznámý autor, zdroj: WmC
Kdo válku započal, zase nejsou zajedno soudobí kronikáři. Podle Galla Anonyma začal válku Boleslav, podle českého kronikáře Kosmy léta od narození páně 1103 Zbyhněv hned po smrti otce proti bratrovi svému zdvihl zbraň a slíbením peněz přidružil sobě kníže Bořivoje ku pomoci.
Pokud válka vypukla už v roce 1103, jak píše Kosmas, tak nemáme zprávy o bojových střetech v Polsku. Podle dochovaných pramenů obě strany spíše hledaly spojence a bojovaly proti spojencům a možným spojencům nepřítele.
Boleslav se orientoval na Uhry a Kyjevskou Rus (za ženu si vzal dceru Svatopluka Zbyslavu), Zbyhněv usiloval o korektní vztahy s Pomořany a uzavřel spojenectví českým knížetem Bořivojem II. Tento vládce napadl a poplenil Slezsko, což vedlo k několika polským výpravám, které nepřinesly valný výsledek. Úspěšnější byl Boleslav Křivoústý proti Pomořanům, jejichž země několikrát napadl. Po manérování mezi uherskými pretendenty Almóšem a Kolomanem, stejně jako podporou Svatopluka Olomouckého proti Bořivojovi uzavřeli oba bratři v roce 1105 mír.
Ten vydržel ale pouhý rok, když Zbyhněv odmítl pomoci Boleslavu proti Pomořanům. Boleslav ovládl celkem bez problémů nejmenované důležité hradiště svého bratra, donutil ho ke kapitulaci. Zbyhněv napříště obdržel Mazovsko jako léno.
Na jaře 1107 Boleslav Křivoústý společně s Kolomanem podpořili olomouckého údělníka Svatopluka, který se stal českým knížetem. Spojencem polského knížete ale příliš dlouho nevydržel. Na konci roku vypukla opět válka mezi Boleslavem a jeho polorodým bratrem Zbyhněvem, který odmítl zničit hradiště Kurów. Na přelomu let 1107/1108 za pomocí ruských a uherských oddílů Boleslav obsadil Mazovsko s Zbyhněva vyhnal. Uprchlý Piastovec našel útočistě v Praze, u Svatopluka, který také složil lenní slib a stal se spojencem římského krále Jindřicha. V roce 1108 probíhá nejdříve vojenská výprava Čechů proti Polsku a později útok v opačném směru.
O rok později výpravu do Polska naplánoval Jindřich V. s cílem dosazení Zbyhněva na polský trůn a vynucení lenní závislosti a tributu Polska na Říši. Zatímco Boleslav Křivoústý bojoval na Pomoří, německo-české vojsko obléhalo hrady ve Slezsku. Jindřichova výprava nakonec ničeho nedosáhla a musela ustoupit, nájemným vrahem byl zabit český kníže Svatopluk.
Tažení v roce 1109, zdroj: WmC
V roce 1110 následovala polská výprava do Čech, Boleslav se pokusil českým knížetem prosadil Soběslava, mladšího bratra Vladislava I. I přes vítězství na říčce Trotině se mu to nepodařilo a v roce 1111 došlo k uzavření míru. Soběslav se vrátil do Čech a Zbyhněv do Polska, kde získal určité panství. Zbyhněv je následně zajat a oslepen. Neznámo kdy umírá.
Porušení slibu a kruté potrestání Zbyhněva vyvolalo vlnu nesouhlasu mezi polskými velmoži i klérem. Protestoval i hnězdenský arcibiskup Martin, který Boleslava Křivoústého exkomunikoval. Aby klatbu odčinil, polský kníže se 40 dní postil a podnikl kajícnou cestu do uherských opatství sv. Jiljího a Štěpána v Somogyváru a Székesfeherváru, před snětím klatby navštívil hrob. sv. Vojtěcha v Hnězdně.
V následujících letech se polský kníže věnoval cíli, který si vytkl zřejmě už na počátku vlády - opětovnému podřízení a připojení Pomořan k Polsku. Region na břehu Baltu byl obýván kmenem Pomořanů a stalo se přirozeným cílem expanze Piastovců už v počátcích středověkého polského státu. Prvně toto území zřejmě dobyl nebo spíše si podrobil už Měšek I., jeho syn Boleslav Chrabrý zde založil biskupství v Kolobřehu (existovalo pouze v letech 1000-1007). V následujícím století Pomořany střídavě přecházeli pod vládu místních knížat a polských panovníků. Na počátku 12. století na Pomoří panovali nejméně tři knížata - Svatobor, Gněvomír a ještě jeden, kterého nezmiňuje jménem, ale byl obléhán v Kolobřehu.
Na budoucí boje se Boleslav III. důkladně připravil, v roce 1113 posílil pohraniční opevnění podél hraničních řek Obra a Varta (Santok, Wieleń, Ujście, Wyszogród). Aby si pojistil jižní týl, následující rok se sešel s Přemyslovci Vladislavem I. Soběslavem (I.) a Otou Černým v Kladské kotlině. Ovdovělý polský kníže si vzal za ženu Salomeu z Bergu, sestru manželek Vladislava a Oty. Rokem 1115 pak začala série několika tažení do Pomořan, jejímž cílem bylo podřízení tohoto území. To se mu snad postupně podařilo, v roce 1119 došlo k osazení Gdaňska.
Než Křivoústý mohl pokračovat v další expanzi na sever, musel čelit povstání palatina (správce knížecího dvora) Skarbmíra v roce 1117. Co vedlo druhému muže království k vystopení proti svému pánu, zůstává pouze předmětem dohadů. Možná se palatin snažil svrhnout Boleslava a nastolit jeho syna Vladislava, možná šlo o problematiku nástupnictví, spojenectví s Pomořany nebo kyjevským knížetem Vladimírem Monomachem. Povstání bylo potlačeno, Skarbmír oslepen a jeho nástupcem v úřadu palatina se stal Piotr Wlast.
Boleslav Křivoústý v představě Jana Matejky, 19. století
Další etapu dobývání Pomoří zbrzdil ještě konflikt s Rurikovci na přelomu druhého a třetího desetiletí dvanáctého století. Polovci poplenili východní Polsko, následoval útok Poláků na Červeňské hrady. Později se vzájemné vztahy opět dostaly do mírového stavu. Zřejmě v roce 1121 (občas se objevuje i rok 1119) polský kníže vítězí nad pomořanskými vůdci v bitvě u Niekładzi, kde zajal dvě pomořanské knížata Vartislava a Svatopluka (druhý byl podle jiné interpretace v bitvě zabit). Překvapivým zimním útokem přes zamrzlé bažiny Poláci obsadili někdy v zimě 1121/2 Štětín. Další boje byly vedeny na západ od Odry.
Po obsazení Pomořan Křivoústý rozdělil území na tři díly, Gdaňsko připadlo přímo Polsku a vládl zde knížecí zástupce, střední Pomořany se Slupskem zůstali jako polské léno v moci Ratibora a západní Pomořany (Kolobřeh) podobně jeho bratra Vartislava z rodu Gryfitů. Současně s tím začala christianizace dosud pohanských Pomořanů. První pokus misijního biskupa Bernharda v letech 1121/1122 byl neúspěšný, později v roce 1124 do Pomořan přichází biskup Oto z Bamberku, díky němu vznikají biskupství v Lubuši a Krušvici, podřízená hnězdenskému arcibiskupovi.
Křesťanská misie ovšem vedla k pohanskému povstání, které v roce 1127 ještě potlačil kníže Vartislav. O rok později už musel do Pomořan vytáhnout Boleslav Křivoústý, a to ještě z jednoho důvodu. Vartislav porušil lenní slib polskému knížeti a svěřil svoji zemi římskému králi Lotharovi a začal plenit Polsko (Plock). Polský panovník se spojil proti pomořanskému knížeti a německému králi spojil s dánským králem Nielsem Starým. Polsko-dánské straně se podařilo během roku 1128 dobýt Západní Pomoří i ostrov Volin. Konečně, v roce 1130 Břetislav Křivoústý s pomocí dánského knížete Magnuse Nielsena obsadil Rujánu.
Ve třicátých letech se polský vládce věnoval hlavně církevním a středoevropským záležitostem. Držba Pomoří byla jablkem sváru mezi ním, králem Lotharem III. a říšskoněmeckým klérem. Papežství se navíc potýkalo se schismatem. V roce 1130 došlo k dvojí volbě papeže. Lothar III. a německý klérus podpořil Inocenta II., Břetislav III. a polský klérus Anakleta II.
Současně se Boleslav neúspěšně pokusil zasáhnout do dynastických záležitostí v Uhrách. Po smrti Štěpána II. (1131) se o uherský trůn přihlásil Béla, synovec zesnulého krále a Boris, nevlastní a neuznaný bratr Štěpána II. Polský kníže se postavil na stranu Borise, slepého Bélu podpořila široká koalice rakouského vévody Leopolda III. a českých Přemyslovců. K rozhodnutí došlo 22. června 1132 na řece Slané. Slabší polsko-uherské vojsko bylo poraženo Bélou II. a jeho rakouskými a českými posilami. Angažmá v uherských záležitostech znepřátelilo polské Piastovce s českými Přemyslovci, v letech 1132-1134 kníže Soběslav I. nekolikrát poplenil Slezsko.
Magdeburský arcibiskup Norbert z Xanten se na počátku 30. let pokusil pro svoji arcidiécézi získat christianizované Pomoří, neváhal zfalšovat listiny, které dokládaly přináležitost poznaňského biskupství pod Magdeburk. Falešná listina z roku 1131 svůj účel nesplnila, nicméně celá záležitost se dále řešila před papežem Inocentem II. Polští biskupové, kteří uznávali Anakleta, se do Říma nedostavili. Papež Inocent, v den korunovace svého spojence Lothara III. vydal bulu Sancrosancta Romana, kde uznal podřízenost polských diecézí arcibiskupství v Magdeburku (namísto Hnězdna).
Po citelném oslabení církevního postavení pokačovaly také boje s jižními sousedy. V roce 1134 si císaři na polského panovníka stěžovali jeho čeští a uherští protějškové, Soběslav I. a Béla II., kteří chtěli, aby arbitrem ve sporu byl právě Lothar III. Béla zároveň zautočil z jihu na Malopolsko. Ve stejné době Boleslav III. od římského císaře obdržel předvolání na soud do Mersenburku v červnu 1135. Polský vládce nejdříve vyslal pouze posly, nicméně císař žádal osobní účast Křivoústého, nově v srpnu.
V německém městě se Boleslav III. musel pokořit. Uznal Pomořany jako říšské léno a zaplatil 6 000 hřiven stříbra. V Magdeburku došlo k uzavření míru mezi Polskem a Uherskem. Mír s českým knížectvím se nepodařilo dosáhnout, když Boleslav III. odmítal jednat s leníkem císaře, za kterého považoval polský panovník svého českého protějška.
Česko-polské vztahy byl urovnány v roce 1137, v té době se podařilo obnovit církevní svrchovanost. Poté, co polští biskupové v Pise roku 1136 uznali jako papeže Inocenta II., ten odvolal předchozí bulu a navrátil příslušnost Pomořan pod arcibiskupa v Hnězdně (bula Ex commisso nobis a Deo).
Polský kníže Boleslav III. zvaný Křivoústý umírá 28. října 1138 nejspíše v Sochačevě. Podobně jako český kníže Břetislav o století dříve i on ve své “závěti” zavedl nástupnický systém - seniorát, společně s rozdělením země mezi své syny.
Vrchník vládcem, knížetem-princepsem se měl stát vždy nejstarší žijící Piastovec. Z titulu vrchní vlády mu připadl úděl, dlouhý pás země v kterém se nelézalo hlavní město Krakov, sídlo arcibiskupa Hnězdno a také Gdaňsk. Jako léno byly vrchnímu vládci přímo podřízeny Pomořany.
Zbytek země byl rozdělen mezi syny Boleslava III., k zajištění jejich rodových větví. Nejstarší Vladislav II. tak (kromě seniorátního údělu) získal Slezsko. Další synové, z jiné matky, získali následující země: Boleslav Mazovsko, Měšek Velkopolsko a Jindřich Sandoměřsko. Vdova po Křivoústém, Salomea, získala Lenčicko, které po její smrti mělo přejít pod seniora. Boleslav III. měl ale ještě jednoho syna, Kazimíra, který se narodil krátce před jeho smrti nebo spíše až po ní. On v závěti nebyl zohledněn.
Rozdělení Polska po smrti Boleslava III. Červeně - seniorátní úděl, fialově - úděl Vladislava Vyhnance, tmavě zeleně - úděl Boleslava Kadeřavého, zeleně - úděl Měška Starého, světle zeleně - úděl Jindřicha, růžově - věno vdovy Salomey, oranžově - Pomořany jako polské léno. Zdroj: WmC
Seniorát měl vytvořit jasné podmínky nástupnictví a zabránit bojům mezi Piastovci. V důsledku ale vedl k přesnému opaku, rozpadu Polska na polonezávislé úděly a boje o vrchní vládu.
Použitá literatura:
Heck, Roman: Piastowie w dziejach Polski. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski, 1975.
Jasienica, Paweł: Polska Piastów. Warszawa: Prószyński i S-ka, 2007.
Łowmiański, Henryk: Początki Polski: polityczne i społeczne procesy kształtowania się narodu do początku wieku XIV. Tom VI, część 1. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe (PWN), 1985.
Maleczyński, Karol: Bolesław III Krzywousty. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1975.
Vaníček, Vratislav: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092–1140. Praha: Passim, 2007.
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí (1034–1198). Praha: Nakladatelství Lidové noviny (NLN), 1997.