Bitva u Lipan (30. 5. 1434)
Dobová svědectví
Co nám o něm povědí dobová svědectví? Jsou kupodivu pouze tři a všechna pocházejí od vítězné strany.
Prvním je list Plzeňských, zaslaný svým vyslancům na basilejském koncilu z 1. června 1434:
„Tu páni hejtmani zdvihnuvše se, zřídili i spořádali šiky a vyrazili do boje. A když nastávala hodina zápasu a šiky postupovaly proti sobě, my jsme byli postaveni vzadu v části další. Tehdy se naše šiky, jak bylo nařízeno, obrátily, předstírajíc útěk, takže jsme se my, kteří jsme byli vzadu, v části zadní, octli v čele, v části přední. Nepřátelé však vidouce to, že se dáváme na útěk, zatroubili na trouby a hrozně křičeli velikými hlasy: „Vstaňte, vstaňte a pronásledujme je, neboť, hle, utíkají!" A tak všichni odpůrci zdvihnuvše se vypadli ze svého tábora i vozů, jízdní i pěší a nás stíhali. My však, kteří jsme byli v části zadní, pozorujíce, že se již vzdálili od svého tábora i vozů, zdvihli jsme se ve jménu Páně, o jehož při šlo, udeřili jsme na ně odzadu a zabránili jim v návratu do jejich tábora i vozů. Ale jiní páni a šlechtici, povstavše se vším lidem v části přední, napadli je soustředěným útokem jako jeden muž a tak odzadu i zepředu jsme je shazovali jako snopy, pobíjejíce je, ačkoli se mnozí vzdávali a byli by se bývali vzdali do zajetí. Nebylo tehdy času k zajímání, ale jen k zabíjení; také někteří námi zajatí byli násilně vytahováni z našich rukou a zabíjeni. A tak tím způsobem s pomocí boží všechny nepřátele jsme potřeli a jen málo jich vyvázlo."
Druhým je pak zpráva Matěje Húsníka Plzeňským z 2. června 1434. Podle mínění textových kritiků byla původně sepsána česky a plzeňským městským písařem přeložena do němčiny, čímž údajně vznikly některé nelogičnosti v jejím textu, způsobené záměnou slovesných časů.
„Pan Mikuláš Krchlebec ze Zvíkova vedl čelo a vzal si k tomu svého pána služebníky a nejstarší z kraje plzeňského a vybraný lid pana Menharta z Jindřichova Hradce i jiných pánů, pokud se mu k tomu schopným zdál.
A měli vozy sešikovány v XI řádech a husité měli své vozy šikovány v šesti řádech. Tu šikovali naši čtyři pušky v čelo a ostatní pušky vesměs do boků. Když se sjelo naše čelo s čelem táborů, tu vystřelili naši z předních pušek do jejich čela. Potom na chvilku ustali a tvářili se, jako by byli ve zmatku, a uhnuli se, jako by chtěli odtáhnouti. Tu husité všecky své pušky na naše vypálili. A tu pan Mikuláš najednou zase přišel k jejich čelu a poručil pánům na našem boku stříleti z pušek do boku vojska husitského. Tu však se pan Mikuláš obrátil a malý kus cesty o nich odtáhl, jako kdyby chtěl ustoupiti.
Což když husité spatřili, otevřeli svou vozovou hradbu, chtějíce naše dohoniti. Tu se pan Mikuláš s lidem opět obrátil a vskočil spolu s nimi do vozové hradby a zápasil s nepřáteli tak dlouho, až jej do své vozové hradby zavřeli. A potom tito – zdvíhajíce je – pomáhali našim okolo vozové hradby jsoucím, totiž pana Menharta z Hradce, pána z Rožmberka i jiných pánů lidem, mezi našimi nejlépe oděným. Zatím naši útočili na nepřátele a skáceli vozy vozové hradby, takže našim tam mohli přijíti na pomoc, takže pole obdrželi a všechny nepřátele porazili."
Konečně třetí je kronika Bartoška z Drahenic 1419 – 1443, sepsaná poněkud neumělou latinou:
„A svrchu řečení baroni, páni, předstírajíce, že před nimi prchají a před zadní částí jejich vozů, nejlepší lid svrchu řečeného pana Oldřicha, lid z krajů Plzeňského, Prácheňského, pana Menharta a z Karlštejna na konci zadku svých vozů s korouhví pana z Rožmberka tajně a nepozorovaně sešikovali, že uchopivše sudlice a samostříly, sklonili je k zemi, a obrátivše jakoby zadek a konec svých vozů, před těmi nepřáteli tábory a sirotky pokoušeli se na oko ustupovat a utíkat. Konečně ti nepřátelé je pronásledovali se svými vozy k zadní části panských vozů, ostře z pušek střílejíce a volajíce: „Běží, běží a dávají se na útěk!" A přiblíživše se k panským vozům se svými vozy asi na půl honu nebo méně, vyrazili útočně ze svých vozů, chtějíce vpadnouti do panských vozů.
Ale nakonec panský lid i páni, vztyčivše praporec neboli korouhev pana z Rožmberka i jinou, vyrazili ze svých vozů proti nim, když už byli blízko, zmužile s nimi bojovali a tak odvážně a prudce na ně udeřili, že než by přeříkal onen žalm „Smiluj se nade mnou, Bože", táboři a sirotci se dali na útěk a prchali a chtěli se vrátit do svých vozů, aby se jimi uzavřeli. Avšak svrchu řečení páni a s nimi jejich lid tak rychle a hbitě je stíhali, pobíjejíce je, že s nimi zároveň vrazili do jejich vozů a tam na týž vozech zabili řečené oba kněze Prokopy a více kněží z jejich zlověstné sekty a z bojovníků mnohé na vozích i s vozů utíkající, pěší i jízdné, při pronásledování usmrtili a pobili a zajali podhejtmany Jíru Ušatého a Mareše Kršňáka. A tak obecně říkali, kdož tam tenkrát byli, že svrchu řečené sekty měly 10 250 lidí, a sami totéž tvrdili, a z nich sotva tři sta uteklo. Ty všechny na místě a při pronásledování k Českému Brodu zabili a upálili a všechny vozy, pušky, zbraně a střelbu jim vzali. Řečený pak Čapek a Ondřej Keřský, svrchu řečení hejtmani, utekli s jízdou a malou hrstkou jejich druhů pěších do Kolína."
A to je asi opravdu všechno. Např. v žádné z redakcí Starých letopisů českých o průběhu bitvy nic podstatného řečeno není. Ale co teď s tím? František Palacký to shrnul lapidárně: „Zprávy sice, které o této krvavé a rozhodné bitvě nám zachovány, jsou tak zmatečné a stranné —an každý pisatel snažil se předně sobě a svým přičísti zásluhu vítězství — že obrazu jasného již nelze v podrobnosti podati: nicméně to jisté jest, že vojska bratrská čili městská dala se zklamati a proto ztratila bitvu."
To však jeho následovníkům (a nakonec nyní ani mně) nebránilo, aby vymýšleli stále nové a nové teorie. A třeba takový Hanuš Kuffner vše promyslel až do nejmenšího detailu.
Původně jsem zde zamýšlel podat přehled představ profesionálních i amatérských historiků o průběhu bitvy, tím by se však text rozrostl do neúnosných rozměrů a případné čtenáře bych spolehlivě otrávil dříve, než dojdu k meritu věci (tedy mé vlastní rekonstrukci). Ale byl by to do budoucna jistě dobrý námět a poměrně snadno zpracovatelné téma pro větší publikaci.
Pohyby obou vojsk před bitvou podle Hanuše Kuffnera
Otázky
Nejčastěji se přitom objevuje otázka, zda Jan Čapek ze Sán v rozhodující chvíli své spolubratry zradil anebo naopak taktickým rychlým ústupem zachránil svoji jízdu před jistou zkázou. Většina historiků včetně Petra Čorneje se více či méně přiklání k druhé možnosti. Za zradou nekompromisně stojí asi jen Jan Durdík. Ale podle mě je zde mnohem závažnější otázka – co dělal Čapek, když ještě bitva ztracena nebyla? Proč nezasáhl proti panské jízdě, dokud ta ještě nevtrhla do bratrské vozové hradby? O tom ale prameny sveřepě mlčí.
Druhou nejčastější otázku – kam se poděla mrtvola Prokopa Holého neboli Velikého si s dovolením ponechám až na samotný konec.
Ale nejpodstatnější historickou záhadou je: Co vlastně prováděl vozový šik panské jednoty? Většina starších historiků počítala s jeho prudkým obratem o 90°či dokonce 180°, regionální historik Antonín Vomáčka alias Jan Lesíkov dokonce přesně popisuje, jak by se takový obrat celého šiku čelem vzad dal naráz provést. Zkoušelo se to i v praxi se 150 vozy Selské jízdy v roce 1930 v režii Otakara Frankenbergra. My však dnes víme, že na rozdíl od 30. let 20. století nebyly tehdejší bojové vozy (alespoň v naprosté většině) vybaveny rejdem a že mohly pouze pojíždět vpřed či zatáčet v oblouku s velkým poloměrem. Pavel Klučina a po něm Petr Čornej proto docházejí k závěru, že útočit vozovým šikem je nesmysl a že panský vozový šik pouze pasivně předstíral ústup a celá tíha boje tudíž ležela na jízdě. Ale ponechal by vrchní stratég při plánování bitvy, v níž půjde o všechno, většinu vojska mimo hru?
Rekonstrukce - strany konfliktu
Nyní bych to tedy zkusil já. Předestírám, že netvrdím, že to takto proběhlo, ale rád bych ukázal, jak to proběhnout mohlo, příliš se přitom neodchýlit od oněch tří autentických pramenů a zkoušet přitom řešení, která dosud nikdo nezkusil. A protože opravdu nepůjde o přísně vědeckou rekonstrukci, plně přepínám na beletristický styl. Pro jednodušší vyjadřování budu pro spojené polní vojsko táborské a sirotčí užívat adjektivum „bratrský" a pro vojsko katolicko-kališnické koalice alias panské jednoty adjektivum „panský".
Nejprve abych trochu představil obě bojující strany. Nebudeme zde řešit jejich stavy kvantitativní, spokojím se s obvykle udávanými počty - tedy 12000 pěších a 1200 jezdců na straně panské a 10000 pěších a 700 jezdců na straně bratrské. Ale na chvilku se zastavím u stránky kvalitativní. O bratrských polních vojscích se všeobecně vžilo přesvědčení, že byla složena z profesionálních válečníků, maximálně zkušených a zocelených ohněm bezpočtu bitev. Ovšem poslední skutečně velká bitva se odehrála 8 let předtím na Běháni poblíž u Ústí nad Labem! U Tachova i u Domažlic uprchli křižáci bez boje a za spanilých rejsů měli velitelé táhnoucích božích bojovníků přímo zakázáno pouštět se do větších bojů. A ono nekonečné a ostudným fiaskem zakončené obléhání Plzně jim určitě sebevědomí nedodalo. Naopak vojsko panské jednoty bylo všemožným slepencem mnohdy i dosavadních nepřátel na život a na smrt, tady bude záležet na pevném a tvrdém velení.
Maroldovo panoráma
Rekonstrukce - bojiště
Polní vojska dorážejí na budoucí bojiště jako první. Mají tudíž právo na výběr pozice. Lipská hora ovládá okolní prostor. Ale polní vojska potřebují vodu. I kdybychom brali minimální počet 300 válečných vozů, každý vyžaduje dva páry koní, to je již 1200 koní, k tomu 700 koní jízdy a placní vozy se zásobami a jsme už hodně přes dva tisíce. Takové stádo se nenapojí z potůčků či louží (jak doporučuje Petr Čornej) a i lidé musí pít. Naštěstí se tady – v místech, kde se dnes nalézá pomníček Rudé armády (reliéf ve stylu sorely z něho byl v nedávné době odstraněn či odcizen) rozkládal rybníček zvaný Jordánek. Jeho biblický název by mohl prozrazovat spojitost s husity. (Miloš Dvořák sice existenci rybníčku v 15. stol. popírá, zároveň zde však zmiňuje jakousi bažinu.) Rybníček byl od dnešní mohyly vzdálen 400 metrů. A délka jedné strany čtverce bratrské vozové hradby byla některými badateli rovněž propočtena na 400 m!
Na bitevním poli se ale nachází další terénní útvar – tajemná Čertova brázda! Čertova brázda je jakási jizva, táhnoucí se od mohyly v Chotouni, údajném to rodišti svatého Prokopa, směrem k jihu přes Lipany, Dobré Pole, Krymlov až k Sázavě, vzdálené vzdušnou čarou 21 km. Její původ byl vysvětlován všelijak – od pluhu do kterého svatý Prokop zapřáhl čerta, přes přirozený geologický útvar (zlom) nebo pozůstatek staré stezky až po raně středověkou hranici na způsob záporné Čínské zdi mezi Čechami a Zlickem. Dnes je již místy neznatelná, dříve ale bývala podstatně výraznější a především hlubší, dle Miloše Dvořáka měla hloubku 6 metrů a šířku až 16 metrů, tedy slušný hradní příkop. Ovšem zrovna úsek od vsi Lipan k mohyle dosud patří k těm nejzachovalejším (prochází jím žlutě značená turistická cesta). Historici zatím brali brázdu jen jako dekoraci bojiště a – pokud je mi známo – s její aktivní úlohou nikdo nepočítal. Ale husité byli přece mistry defenzívy – proto určitě nenechali brázdu ležet ladem, ale opřeli o ní jednu – západní - stranu své vozové hradby. Tuto stranu tudíž nebylo třeba nějak důkladněji zajišťovat, odtud se útočit nebude. Nikdo netušil, že Čertova brázda se jim stane pastí, ba přímo hrobem…
Vojsko panské jednoty za nimi přijíždí od Českého Brodu o něco později. Ale jelikož se ještě nebojuje a bude se vyjednávat, bratři je nechávají v klidu projet, utábořit a obehnat se vozovou hradbou. Ale kde, toť otázka. Kdybych měl volit polohu panské vozové hradby já, navrhnul bych obdélníkový ostroh mezi Bylankou a dvěma rovnoběžnými bezejmennými přítoky od sv (vody pro lidi i koně by zde tudíž také bylo dost). Její střed se souřadnicemi 50.0261008N, 14.9234722E (místo na mapy.cz) by se tudíž nacházel 1 km zjz od mohyly, resp. 1,3 km jz od předpokládaného středu bratrské vozové hradby.
Ale teď se již nacházíme v panském ležení. Je neděle 30. května 1434, po čtvrté hodině odpolední. Vyjednavači se vracejí s prázdnou, je třeba neprodleně zahájit akci. Ve vojsku stoupá nervozita. „Na znamení dobré vůle sesedli proto jízdní z koní a nechali si odepnout ostruhy, slibujíce pěším, že chtí s nimi žíti i umříti", píše lužický kronikář Jan z Hubna (Johannes von Guben, dnešní polský Gubin). Tuto scénu si ale odpusťme. Je to totiž zcela evidentně parafráze na přísahu anglické šlechty před bitvou u Kresčaku. Tam to smysl mělo, rytíři až do konce bojovali pěšmo. Nyní by však účinek na morálku pěchoty musel být přesně opačný – vždyť si ostruhy opět připínají a vsedají na koně. (A za několik chvil se od vozového věku odpoutají. Ale to bych předbíhal.)
Bitva u Lipan, Maroldovo panorama, Zdroj: Aukro.cz
Rekonstrukce - útok Panské jednoty
Panská vozová hradba je rozpojena, vojsko se rozjíždí. Vozový šik je zformován sofistikovaně. Hlavní důraz je kladen na jeho pravý, k východu obrácený řad. Pouze jeho prvý vůz má své čtyřspřeží odkryté (patrně ale jištěné pěšími pavézníky), každý další má již přípřež v zákrytu za válečným vozem postupujícím vpravo před ním. Celý řad je tudíž rozložen na schůdkovitém půdorysu a snadno vytváří dojem 11 souběžných řádů. Má to i další výhodu – pokud bude některý z vozů vyřazen z boje, ať již třeba následkem zlámané nápravy nebo pádem koně, nestane se dalším překážkou v jízdě a na jeho místo zajede vůz z paralelní rezervní řady. Celá formace se dostává k prvnímu vytipovanému přechodu přes Čertovu brázdu. Zde se panská jízda odpoutává, brázdu přejíždí a pokračuje k severovýchodu. (Pokud tedy vlastní cestou nevyrazila již z ležení…) Kdo ale vlastně této jízdní formaci velel. Byl to Mikuláš Krchlebec nebo starší Diviš Bořek z Miletínka? A kdo zůstal u vozů?
V ležení bratří byl zatím klid, ale již je dobře slyšet onen známý rachot, který před třemi lety u Domažlic zahnal na útěk celou křížovou výpravu. Ostřílené bojovníky ale určitě nevyděsí. A už vidí i oblaka prachu. (I když pro mé líčení by bylo lépe, kdyby bylo po deštích mokro a moc prachu by se tedy nezvedalo…) A když se prach usadí, nemohou uvěřit svým očím! Panský vozový šik se přibližuje přímo k nim!
A již jeho první vozy vystřelí z tarasnic. S vozovou hradbou se samozřejmě nedá útočit, ale střílet za jízdy se dá. A z bojových vozů, dosud využívaných jen jako mobilní hradba, se tak – patrně poprvé v dějinách válek – stávají skutečné tanky! A teď se celý panský šik šine za Čertovou brázdou souběžně s bratrskou vozovou hradbou a pálí ze všech hlavní na pravém (východním) boku. Bratři s útokem z této – terénem dokonale zajištěné strany – nepočítali. Byla proto jen minimálně vyzbrojena. Nyní se sem urychleně přemísťují střelci i artilerie a rozpoutává se peklo. Souboj dvou obrovských korábů na suchu. Nabíjení píšťal, hákovnic i tarasnic je ale velice pomalé a jejich hlavně chladnou ještě pomaleji. To dává panskému šiku, roztaženému možná do délky přes jeden kilometr nesmírnou výhodu, stále přijíždějí nové a nové vozy s ostře nabitými kanóny…
V tom se rozléhá volání na poplach – od východu se rozjíždí panská jízda. Útok jízdy na vozovou hradbu je sebevraždou, ale to její zkušení velitelé – ať již Mikuláš nebo Diviš - dobře vědí. (A bratři určitě také vědí, že nepřítel to dobře ví. Ale není čas nad tím spekulovat.) Nyní se ale panská jízda roztahuje do maximální šíře, každý jezdec by měl mít kolem sebe volný prostor. Bratři musí urychleně stěhovat část střelců zpět na východ. Konečně se zdařilo! První výstřel do panské linie! Její velitel nečeká na nic jiného, vydává povel a všichni se obracejí čelem vzad. Trénovaný jezdec (a šlechtici trénovanými jezdci samozřejmě jsou) tento manévr s koněm bez problémů zvládne. A možná byli i domluveni, na kterou stranu se budou všichni naráz otáčet.
Rekonstrukce - pronásledování
Východní stranou bratrského ležení se ozývá vítězoslavné: „Běžíííííí!" Ale tak jako celý nesmyslný útok nepřítele nevyvolal podezření, tak ani nezpozorovali, že útěk je vzorně zorganizovaný. Široká panská formace se sjíždí do úzkého proudu a mizí směrem k východu. Jan Čapek ze Sán něco podobného nečekal, nicméně sedá na koně, narychlo sešikuje svoji jízdu a otvírkou ve vozové hradbě vyjíždí v jejich stopách. Ti však mají dostatečný náskok…
Bratrská pěchota zatím musí čekat. Jízdu pronásledovat nemůže, tu nedoběhne, otevřený vozový šik na západě je sice lákavým cílem, ale v tom dešti kulí a střel z obou stran…
Nicméně všechno má svůj konec. I panský šik. Konečně přejedou poslední vozy, na rozloučenou ještě vystřelí a celá formace pokračuje k severu směrem ke královské silnici z Prahy do Kouřimi. Opět se rozléhá ono „Běžííí!" (i když se nepřítel běžeckým tempem určitě nepohybuje). Bůh dopřál svým neporazitelným bojovníkům další veliké vítězství! Bratrskou pěchotu uvnitř vozové hradby již nic nezadrží. Můžeme jen spekulovat, zda k tomu dostali rozkaz nebo zda se vymkli veškeré kontrole. Možná část z nich měla zůstat uvnitř hradby, ale touha po konečném zúčtování či u těch materiálněji založených po kořisti (krásných nových zbraních) je prostě silnější. Vozová hradba se na severozápadě otevírá a všichni vybíhají. Berou s sebou jen krátké ruční zbraně, cepy nebo sudlice by jim jen překážely. A možná, že za sebou pak zapomněli zavřít. (Proč také? Vždyť už je po boji.) Uvnitř vozové hradby zůstali jen ženy, slabí, staří, zranění. A oba Prokopové.
Je v tom ale čertovo kopýtko, ona Čertova brázda, ležící v cestě…. Bojovníci sbíhají na její dno a škrábou se druhou stranou nahoru. Zpočátku se daří, ale terén je rozmoklý, stovky bot strhávají drn, svahy brázdy se proměňují na bahenní stěnu. Postup bratří se neuvěřitelně zpomaluje, ti, co jsou již venku, musí čekat na další, nemohou dále pokračovat po jednom či po malých skupinkách. Mnoho jich zůstává v brázdě uvězněno, dostat se z ní ven vyžaduje nadlidské úsilí.
Panský vozový šik využívá získaný čas a začíná se odzadu uzavírat. A má to dokonale připraveno. Pravý krajní vůz zastavuje, další dosud jedoucí v paralelních drahách za ním v onom schodovitém uspořádání postupně dojíždějí na jeho na úroveň a natěsno k sobě přirážejí.
Ale konečně je bratrská pěchota v jakž takž použitelném stavu. Ale je pozdě! Už je zavřeno! Útok jízdy na vozovou hradbu je sebevraždou, útok pěchoty by byl šílenstvím. Obíhat panský šik v rozježděném terénu a dostat se k možná ještě neuzavřenému předku je také těžko myslitelné. (Kdyby tu tak byla Čapkova jízda!) Proto rychle zpátky! Na cestě je ale ona prokletá Čertova brázda…
Rekonstrukce - závěrečné dění
A co je vlastně s tou Čapkovou jízdou? Stále pronásleduje panskou jízdu, jejíž náskok se patrně nesnižuje. Ale nepostřehne přitom, že se všichni pohybují v ohromném kruhu. Utichnutí střelby je pro Diviše (či Krchlebce) signálem, aby se urychleně stočil zpátky k západu. A již se opět blíží k bratrské vozové hradbě. Je to neuvěřitelné, ale je téměř prázdná. A možná i otevřená, ale i kdyby nebyla, nebude problém si ji na slabě zajištěné a nedávnou dělostřelbou navíc asi řádně pocuchané západní straně otevřít. Panská jízda na nic nečeká a vjíždí dovnitř. Uvnitř se rozpoutává první fáze vraždění. Patrně nikdo nepřežil, nejspíše ani oba Prokopové. Bylo by sice lákavé dopravit je v železech do Prahy, ale bylo by to zároveň příliš nebezpečné, určitě by se je někdo pokusil osvobodit. Bratrské korouhve na vozové hradbě se sklánějí, na jejich žerdě možná vítězové upevňují své praporce, dosud ukryté pod pancíři.
Věnceslav Černý: Rozražení vozové hradby radikálů a vniknutí alianční jízdy mezi vozy, zdroj: WmC
Jan Čapek dojíždí s odstupem za nimi. A před sebou vidí celou tu hrůzu. Bratrská vozová hradba v panských rukou, za Čertovou brázdou stojí již zcela uzavřená panská vozová hradba, před ní zoufale pobíhají houfce pěších bratří a na dně brázdy nevidí, ale tuší spoustu dalších spolubratří. Bleskově vyhodnocuje situaci – bratrům v poli nepomůže, za brázdu se tak lehce nedostane, dobývat vlastní vozovou hradbu zpět nepadá v úvahu. Takže - kdo uteče, ten vyhraje! Nenapadlo ho přitom, že pouhá jeho přítomnost coby potenciální hrozby mohla ještě zabránit nejhoršímu.
Panskému vojsku již nic nepřekáží. Vymetají okolí někdejší vozové hradby bratří, kam se asi některým přece jen podařilo ustoupit, dva oddíly vjíždějí schůdnými vchody na severu a na jihu do Čertovy brázdy a jako dva písty z obou stran před sebou drtí téměř bezbranné a bohem opuštěné boží bojovníky. Rozbahněná rokle se plní změtí živých, mrtvých, zraněných a umírajících (předobraz Úvozu mrtvých z bitvy u Hradce 1866). Konečně se poslední část panské jízdy objížďkou dostává k vlastní vozové hradbě a v součinnosti se svou pěchotou na bojových vozech likviduje zbytky bratrské pěchoty v jejím okolí. Ti by proti jízdě mohli zaujmout kruhovou obranu po vzoru budoucí švýcarské pěchoty, k tomu by ale potřebovali dlouhé zbraně na ratištích, ty se ale válejí v opuštěném ležení. Mnozí se hromadně vzdávají vítězům a očekávají jejich shovívavost, vždyť se přece zas tak moc nestalo a jsou to také Češi a mnozí z nich dokonce příznivci kalicha. Ti ale o takové zajatce nestojí, z těch žádné výkupné nekouká. Některé možná napadla jediná šance na záchranu – rozprchnout se do všech směrů, pokusit se prošmiknout řetězem panských jezdců a ukrýt se pak v okolních lesích. Každého přece pronásledovat nemůžou.
Další průběh je již dobře znám – včetně onoho upalování kasalických ve stodolách.
Bitva u Lipan - znázornění na mapě. Na základě podkladů Jana Škody vytvořil Jan Škvrňák
Prokopové
Zbývá ještě poslední otázka – kam se poděli Prokop Holý a Prokůpek? VIP mrtvoly se přece zas tak snadno neztrácejí. Již v roce 1864 mohlo být v jedné cihelně u Kolína zvoláno Heuréka! Dvě kostry, jedna s mečem, druhá s kalichem (následně věnovaným evangelickému sboru v Kolíně), tedy vojevůdce a husitský kněz. Střízlivý archeolog Josef Ladislav Píč ale nakonec oba poslal do doby 600 let před bitvou (a kdosi pak dodal, že být to opravdu od Lipan, pak by ten meč a kalich zaručeně někdo ukradl). Takže je pořád nemáme a pokud pomineme možnost útěku do Holandska, navrženou Václavem Erbenem v Pamětech Jiřího z Poděbrad, pak bych navrhoval dvě romantická řešení.
-
Mrtvoly nalezli jejich příznivci a aby zabránili jejich zneuctění, ukryli je prozatím na tajném místě. Zanedlouho ale nalezli také svoji smrt…
-
Mrtvol se zmocnili vítězové a aby zabránili uctívání jejich ostatků, nechali od zajatců vykopat na skrytém místě jámu, do které je pohřbili. Zúčastněné zajatce pak jednoduše popravili…
Diskuse: Bitva u Lipan, Husitská revoluce, Diviš Bořek z Miletínka.
Použitá literatura:
BARTOŠ, František Michálek. Lipany. Praha: Svaz národního osvobození, 1934. 94 s.
ČORNEJ, Petr. Lipanská křižovatka : příčiny, průběh a historický význam jedné bitvy. Praha: Panorama, 1992. 277 s.
ČORNEJ, Petr. Lipanské ozvěny. Jinočany: H & H, 1995. 203 s.
DVOŘÁK, Miloš. Prokop Veliký v bitvě u Lipan. Český Brod: Městské kulturní středisko Český Brod, 1994, 37 s.
DURDÍK, Jan. Husitské vojenství. Praha: Rovnost, 1953. 210 s.
FRANKENBERGER, Otakar. Naše velká armáda - díl III.. Praha: Zemědělské knihkupectví, 1921. 188 s.
KUFFNER, Hanuš. Bitva u Lipan 30. května 1434. Český Brod: Sokol českobrodský, 1899. 80 s.
LESÍKOV, Jan. Úvahy o bitvě u Lipan. Kolín: Odbočka Ústředí čsl. poštovních úředníků s úplným středoškolským vzděláním, 1934, 64 s.
PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě – Kniha XIII. Praha: F. Tempský, 1877. 402 s.
PRAVDA, Jan. Lipanská bitva. Praha: Volná myšlenka, 1934, 27 s.
TOMAN, Hugo. Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy. Praha: Nákladem jubilejního fondu Král. České Společnosti Nauk, 1898. 468 s.
URBÁNEK, Rudolf. Lipany a konec polních vojsk. Praha: Melantrich, 1934. 262 s.
URBÁNEK, Rudolf. Bitva u Lipan. Praha: Československá obec sokolská, 1934. 48 s.