Vojevůdce a heretik - Jan Žižka a Martin Húska
V chiliastickém prostředí čerstvě založeného Tábora, kde tón udávala kázání kněží a neustálé probírání Písma, každý druh nové víry rychle získával ohlas. Charismatický Húska, který byl jedním z nejvýmluvnějších kněží a dokázal udělat dojem i na ostatní táborské kněze, s novým typem víry přišel. A stal se svými myšlenkami současně tím z táborských kněží, který ve svých neortodoxních názorech zašel nejdál.
Húska rozvinul racionalistickou argumentaci ohledně eucharistie, tedy přítomnosti těla a krve Krista ve vínu a chlebu při mši. Kázal, že Kristovo tělo je v nebi, a nemůže být proto v eucharistii. Navíc chléb i víno jsou věci stvořené, tady podléhající zkáze. Bůh je nestvořený a věčný, proto v nich nemůže být.
Húskovo učení v Táboře vyvolalo vášnivé spory. Pro všechny husity byla eucharistie vysoce emocionální záležitostí, a i největší dosavadní radikálové spojovali eucharistii s opravdovou přítomností Boží. Přijímání pod obojí bylo navíc jedním ze základních pilířů husitství. Jeho narušení, byť drobné, by mohlo způsobit zmatek a část ideologické náplně hnutí by se ocitla v troskách. Húskovo učení tak de facto zasáhlo myšlenkové srdce husitství.
Radikální kazatel si v Táboře získal několik stovek stoupenců, kteří po jeho kázáních začali vyprazdňovat monstrance a dupat po hostiích. Vášnivým a pro horkou atmosféru Tábora charakteristickým způsobem tak demonstrovali svůj odpor proti tradičnímu pojetí eucharistie. Húska současně místo mše zavedl křesťanské “hody lásky”, kdy si jejich účastníci v neformální atmosféře sami brali a rozdělovali chléb i jiné pokrmy.
Húska šel na věc zostra a jeho názory znepokojily vedle umírněnějších táborských kněží i tradičně konzervativnější pražské mistry, kteří byli upozorněni na šíření hereze, pro níž se vžil název pikartství.
Termín pravděpodobně vznikl zkomolením jména beghardů, katolického hnutí rozšířeného především v Belgii a Nizozemsku. Generální církevní koncil ve Vienne v roce 1312 na beghardy (pikarty) ostře zaútočil a ve vydané bule je označil za “hnusnou sektu”. Vypočítal osm hlavních zásad, podle nichž se beghardi měli řídit. Najdeme tu tezi, že ti, kteří dosáhnou vznešeného stavu dokonalosti, mohou uniknout omezením obyčejného člověka. Dále tu je myšlenka, že ctnostné skutky jsou nutné jen pro nedokonalé lidi a že sexuální styk není hřích, když po něm přirozenost touží.
Vavřinec z Březové připisuje Húskovo učení vlivu právě pikartů. Což mohli být ve skutečnosti valdenští, kteří přišli do Prahy v roce 1418.
Húskovo učení podkopávalo tradiční výklady Písma i v jiných směrech. Věřil v uskutečnění království Božího v jeho táborské skupině způsobem, který by učinil zákon milosti zbytečným. Per Chelčický, který s Húskou hovořil, cituje jeho slova, podle nichž radikální kazatel věřil v nové království svatých na zemi, v němž dobří lidé nebudou trpět. “Kdyby křesťané museli vždy takto trpět, nechtěl bych být služebníkem Božím,” cituje Chelčický Húsku a trpce dodává, že “Martinek (Húska) nebyl pokorný a neměl dobrou vůli trpět pro Krista”.
Húska, zvaný současníky Martinek poměrně často, se nezastavil ani před tehdejší nezpochybnitelnou autoritou Jakoubka ze Stříbra a respektovaným Husovým předchůdcem Matějem z Janova. Tvrdil, že oba jen “nemístně svedli lidi”.
Charismatický kazatel ovšem vypustil z láhve džina, kterého nebyl schopen dál kontrolovat. Někteří jeho příznivci dospěli k přesvědčení, že pokud království Boží už v nich bylo uskutečněno, neplatí pro ně běžná pravidla. Jejich modlitba začínala heretickou parafrází: “Otče náš, jenž jsi v nás.” Chovali se, jako kdyby byli před prvotním hříchem. Možná se objevily i první známky nevázaného sexuálního chování. Húska názory této skupiny odmítl, ale bylo pozdě.
Tábor se rozhodl zakročit a hlavní roli v tomto rozhodnutí a v následném silovém řešení sehrál Jan Žižka. Táborský vojevůdce pikarty a všechny jejich odnože upřímně nenáviděl a byl rozhodnut je vymýtit mečem a ohněm jako všechny jiné heretiky. Pikartská hereze bourala jeho vnitřní svět i smysl jeho pozemského života. Praktický vojevůdce navíc chápal, že sektářství štěpí husitství a ohrožuje zdar válečných akcí.
Jan Žižka v čele husitů, Jenský kodex, kolem roku 1500
Žižka ostatně neměl idylické vztahy ani s řadou dalších táborských kněží a jsou známy případy, kdy mu kněží vyloženě uškodili. Často citovaný je případ z roku 1421, kdy Žižka v Praze chystal společně s Pražany tažení proti Berounu. Táborský kněz Antoch po kázání, v němž označil pražské univerzitní mistry a konšele za rohy šelmy ze zjevení svatého Jana, začal Žižkovy bojovníky přemlouvat, aby Pražanům nepomáhali a vrátili se s ním na Tábor. Část táboritů ho skutečně poslechla a z Prahy s ním odešla. Rozčílený Žižka za nimi jel na koni a přemlouval je k návratu. Když se mu to nepodařilo, ve hněvu duchovního fyzicky napadl.
I v Húskově případě se mezi Žižkou a táborskými kněžími projevil rozdílný postoj k řešení situace. Kněží sice většinově řekli Húskovým názorům své dost, ale nebyli ochotni poslat ho na hranici, nebo jinak fyzicky zlikvidovat. Za Žižkovy nepřítomnosti tedy kněží, mezi nimi například Mikuláš z Pelhřimova, Jan z Jičína nebo Prokop Holý, nalezli šalamounské řešení.
Tábor muselo opustilo 200 až 300 Húskových stoupenců, tedy až deset procent obyvatel města. Skupina odešla na nedaleké Příběnice, čímž nebyla z Tábora úplně vypuzena, ale jen odsunuta na okraj, aby se mohla případně vrátit. Húska mezi nimi už nebyl, po nějaký čas byl vězněn panem Oldřichem Vavákem z Hradce na jindřichohradeckém hradě. Je pravděpodobné, že se tak stalo po dohodě s Žižkou.
Za vůdce skupiny je nově označován Petr Kániš (ve smyslu žvanil nebo kecal). Kněz zřejmě méně vzdělaný než Húska, za to asi o dost zanícenější. V tuto chvíli se také pravděpodobně původní představa Húskovy křesťanské lásky zvrhla v sexuální excesy. Na Příběnicích ve skupině propukly ostré konflikty, které za nejasných okolností skončily smrtí a upálením několika osob.
Žižka po svém návratu na Tábor zvolil bez ohledu na tolerantní postup kněží tvrdé řešení. Kánišovo společenství přepadl, zajal několik desítek osob a odvedl na Tábor. Tam byli přemlouváni k odvolání bludů. Ti, kteří neodvolali, byli upáleni v Klokotech, na dohled od táborských hradeb. Počet kolísá mezi 24 a 50 a byl mezi nimi i Kániš. Revoluce tak poprvé začala požírat své děti.
Jan Žižka podle Mikoláše Alše, zdroj: Wikimedia Commons
Poslední dějství dramatu a nejextrémnější forma Húskovy hereze se odehrála na březích Nežárky v tzv. Valovských lesích. Zde se usadila skupina, nazývaná adamité. Šlo zřejmě o část příběnické skupiny, která unikla destruktivnímu zásahu Žižkových vojáků.
Adamité chodili nazí a podle dobových svědectví se mezi nimi měly dít nejhorší praktiky včetně volného sexu, sodomie a pedofilie. Vůdcem heretiků, jejichž počet většina pramenů stanoví na 40, byl jakýsi sedlák Mikuláš, přezdívaný Mojžíš. Jemu stál po boku Petr, zvaný Ježíš. Dobové zdroje však nejsou jednotné, za vůdce sekty je některými označován také kovář Rohan. V sektě žila i žena pojmenovaná podle Matky boží Marie.
Sekta měla najít útočiště na ostrovu v meandrech Lužnice. Mohlo jít o lokalitu, kde do Lužnice vtéká potok Řečice. Místo je odděleno od okolního světa širokými mokřady, což mohlo mít i symbolický význam, a proto velice vhodné k obraně. To by vysvětlovalo fakt, že závěrečný boj adamitů s přesilou Žižkových vojáků trval dlouho.
Adamité považovali sami sebe za anděly pomsty a agresivně terorizovali okolí. Rychle se stali noční můrou celého kraje, přepadávali městečka a vsi, vypalovali je a zabíjeli jejich obyvatele. Mělo jít například o Kardašovu Řečici, Veselí, Plesy nebo Stráž.
Žižka za podpory okolních obyvatel a ve spolupráci s místními šlechtici adamity přepadl se zhruba 400 vojáky. Rozpoutal se zuřivý boj, jehož se na straně adamitů, bojujících nahých, zúčastnily i ženy. Heretiky mohlo posilovat vědomí, že se rozpoutal konečný boj dobra proti zlu a oni zvítězí. Bili se velmi tvrdošíjně a neustupovali, umírali na místě. Pokud byla jejich obrana úspěšná po tak dlouhou dobu, jak tvrdí dobové prameny, nemusilo jich být jen 40. Některé odhady hovoří zhruba o stovce lidí.
Proti fanatismu adamitů stála pevná víra Žižkových vojáků a jejich početní převaha. Boj nakonec skončil porážkou sekty, přeživší a zajaté heretiky Žižka nechal upálit. Naživu ponechal jen jednoho, který popsal zvyky panující v sektě. Seznam jejich výstřelků pak Žižka poslal do Prahy. Vojevůdce věřil, že ve společenství vedle sexuálních zvěrstev docházelo i k vraždám ("v noci mordy a ve dne smilstvo sú páchali").
František Ženíšek: Záhuba adamitů, 1903
Příběh adamitů, zřejmě díky erotické příchuti, byl následně obalen různými výmysly. Někteří historici proto o věrohodnosti dobových svědectví pochybují. Nedůvěře nahrává i fakt, že všechny zprávy o hereticích jsou nepřátelské. Svědectví členů sekty se samozřejmě nedochovalo. Přesto, pokud bychom chtěli zpochybnit i protiadamitské svědectví obvykle solidního Vavřince z Březové, se nejméně dva prameny dají označit za nezpochybnitelné. Jde o Jakoubka ze Stříbra a Petra Chelčického.
Zřejmě proti sektě míří Jakoubkova slova “smilstva a tělesné ohavnosti nazývají blahoslavenstvím a světlem”. A Petr Chelčický na adresu adamitů napsal, že “napáchavše vražd obrátili se ve smilstvo ohavné do lesóv”. Sexuální promiskuita, na kterou oba muži upozorňují, byla pro hlavní proud nábožensky horlivých husitů nepřijatelná.
Žižkův nekompromisní postup vůči sektě vyvolal kladný ohlas dokonce i u katolíků v zahraničí. Byť si Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II., neodpustil kousavou poznámku, že zločinec se zhrozil zločinu. Zato propast mezi Žižkou a táborskými kazateli se dramatickým příběhem Martina Húsky a jeho následovníků rozevřela. Žižka se kvůli celé aféře názorově rozešel mimo jiné s vlivným táborským knězem Václavem Korandou.
Oba muži spolu coby spojenci prožili už v začátcích revoluce dramatickou epizodu v Plzni, kterou byli nakonec se skupinou dalších husitů nuceni opustit. Cestou pak svedli první regulérní husitskou bitvu u Sudoměře, která položila základ vojevůdcovy slávy. Nyní však oba stanuli proti sobě. Koranda si charismatického Húsky vážil, hájil ho a po jeho smrti u sebe nosil jeho spisy a hovořil o něm jako o mučedníkovi. Žižku Korandův postoj popudil a nazval ho pikartem a kacířem. Společnou řeč už nikdy nenašli.
Húska byl upálen v Roudnici v roce 1421 v pamětném dni 21. srpna. Předcházela tomu řada peripetií, kdy napřed v Táboře své učení odvolal, čímž si na čas zachránil život. Své názory si však podržel a po dalších zápletkách odešel společně s pikartským knězem Prokopem Jednookým z Tábora na Moravu, odkud pocházel. Jeho odchod mohl být motivován Žižkovým nelítostným postupem proti heretikům. Dalším možným důvodem mohlo být kazatelovo osobní zklamání z toho, k jakým názorům a k jakému chování jeho skupina nakonec dospěla. A jak fatálně se proměnily jeho původní “hody lásky”.
Cestou byli oba muži v Chrudimi zadrženi a na příkaz městského hejtmana Diviše Bořka z Miletínka obratem ruky vsazeni do vězení. Když hejtman uslyšel Húskovy názory, neudržel se a dal mu pěstí.
Oba zadržené muže si pak vyžádal orebitský kněz Ambrož, který jim chtěl jejich bludy vymluvit. To se mu nepodařilo a Húska s Prokopem byli odvezeni do Roudnice nad Labem. Tady měl ortel nad nimi vyřknout arcibiskup Konrád z Vechty, pod jehož pravomoci případ spadal. Arcibiskup, opatrný alibista, držel dlouhou dobu oba muže ve vězení a čekal na pokyny z Prahy.
Příznačné je, že po poměrně dlouhou dobu jejich internace od května do srpna nepřišlo z Tábora ani odjinud žádné vyjádření na jejich podporu. Zato Žižka tvrdě intervenoval v jejich neprospěch. Chtěl po Pražanech, aby Húsku převezli do Prahy a popravili ho tam. Toho se ale Pražané báli, protože Húska měl v Praze řadu příznivců. Také se ovšem báli Žižkovi nevyhovět. Nakonec poslali do Roudnice jednoho konšela s katem. Oba věznění muži pak byli po neobvykle krutém mučení upáleni v sudu.
Húska byl mrtev, jeho stoupenci byli ve valné většině pochytáni a upáleni a nehráli dál v revoluci významnější roli. Mohlo by se zdát, že pomyslný souboj mezi radikálním kazatelem a Janem Žižkou byl definitivně rozhodnut a skončen. Kupodivu tomu tak úplně nebylo a Húska ještě jednou, byť nepřímo, významně zasáhl do osudu táborského vojevůdce.
V únoru 1422 se v Písku konala synoda táborských kněží. Chtěli tak manifestovat svébytnost vlastní církevní organizace vůči Praze, a také zaujmout stanoviska ke stěžejním náboženským problémům. Z přijatých usnesení bylo významné především to, týkající se svátosti oltářní. Synoda se poněkud překvapivě přiklonila k remanenci, tedy k výkladu, který připouští v posvěcené hostii a vínu setrvání substance chleba a vína. To byl návrat k Janu Viklefovi a skrytě i k Martinu Húskovi.
Žižka pochopil závěry synodu jako útok proti sobě a proti tvrdému postupu, který zvolil proti Húskovi, příběnickým pikartům a možná i adamitům. Zmenšení eucharistie na pouhou symbolickou věc navíc napadalo samotné základy Žižkovy upřímné, ale nekomplikované víry a vojevůdce tím musel být pobouřen.
Soužití polního velitele s táborským duchovenstvem se dostalo do kritické fáze. Je pravděpodobné, že závěry písecké synody posílily Žižkovo rozhodnutí definitivně se s Táborem rozejít a odejít k východočeským orebitům kněze Ambrože.
Do Tábora se už nikdy nevrátil.
Diskuse: Husitská revoluce
Použité prameny a literatura:
Čornej, Petr: Jan Žižka, Praha 2019
Chelčický, Petr: O rotách českých, Praha 1980
Jukl, Jakub Jiří: Adamité, Praha 2014
Kaminsky, Howard: A History of Hussite Revolution, Berkeley-Los Angeles 1967
Lambert, Malcolm: Středověká hereze, Praha 2000
Šmahel, František: Husitská revoluce, Praha 1993
Tomek, Václav Vladivoj: Jan Žižka, Praha 2014
Vavřinec, z Březové: Husitská kronika, Praha 1979