Ota

Petr Povolný
České dějiny
Pražský biskup 1140-1148

Bývalý probošt svatovítské kapituly nastoupil do úřadu pražského biskupa 23. února roku 1140 a už v květnu získal v Mohuči svěcení z rukou arcibiskupa Adalberta.1 Zvolen byl po odstoupení dosavadního pražského biskupa Silvestra, které bylo bezprostředním důsledkem nástupu Vladislava II. na knížecí stolec.2 O jeho předcházejícím životě nevíme nic bližšího a neznáme ani jeho původ.

Z církevního hlediska byl nejdůležitější událostí jeho episkopátu příjezd papežského legáta Guida, roku 1143. Což byl teprve druhý prameny doložený pobyt papežského legáta v českých zemích.3 Guido měl zprostředkovat všeobecné usmíření, po neúspěšném povstání proti Vladislavovi II., jehož předními aktéry byli moravští údělníci a věrný podporovatel panovníka olomoucký biskup Jindřich Zdík.4 Papež Inocenc II. pověřil legáta rovněž nápravou mravů, což byl eufemismus pro vizitaci české církve, dostávající se do hledáčku kurie.5 Ta odhalila mnohé dlouhodobě přetrvávající nešvary, jež byly důsledkem dosavadní uzavřenosti zemské církve, zatím nezasažené reformními a emancipačními snahami.6 V důsledku této kontroly, došlo k „personálnímu" zemětřesení a bylo odvoláno mnoho vysokých církevních hodnostářů.

Díky dobrým vztahům obou zemských biskupů k panujícímu knížeti, došlo k vyřešení dlouhodobého majetkového sporu o moravský Podivín.7 Roku 1144 se pražské biskupství vzdalo svých nároků a bylo odškodněno rozsáhlým Želivským újezdem, který byl rozdělen na dvě části. První se stala základem největší domény pražského biskupství s centrem v pozdější Červené Řečici.8 Druhá posloužila k fundaci benediktinského konventu, avšak ten byl později vyhnán a nahrazen reformně vnímanými premonstráty.9

Biskup Ota zemřel krátce po návrtu knížete Vladislava II. z křížové výpravy 10. července 1148. Na biskupský stolec dosedl z vůle knížete a jeho episkopát tím byl příznivě ovlivněn. Přátelství s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, mužem značného rozhledu, zřejmě pozitivně ovlivnilo Otův pohled na reformní proudy v církvi.10

  1. Novotný Václav: České dějiny 1.2 (dále jen České dějiny 1.2), Praha 1913, s. 757. ↩︎

  2. Episkopát bývalého sázavského opata a přítele olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, jenž se stal biskupem z vůle knížete Soběslava I. trval velmi krátce, protože zvolen byl 29. září 1139. Vaníček Vratislav: Soběslav I., Paseka 2007, s. 282, 291. ↩︎

  3. První, jménem neznámý, papežský legát přijel roku 1133, aby prozkoumat žalobu na pražského biskupa Menharta. Žemlička Josef: Čechy v době knížecí, NLN, s. 244. ↩︎

  4. Žemlička Josef: Čechy v době knížecí, NLN, s. 231-232. Hejhal Petr: Poslední vánoce biskupa Zdíka, Zaměřeno na středověk, NLN 2010, s. 581-585. ↩︎

  5. Wihoda Martin: Morava v době knížecí 906-1197, NLN 2010, s. 192. Je patrně zbytečné dodávat, že velká část vážných provinění souvisela se všeobecným nedodržováním celibátu. ↩︎

  6. Žemlička Josef: Čechy v době knížecí, NLN, s. 242. ↩︎

  7. Wihoda Martin: Causa Podivín, Časopis Matice moravské 117, 2/1998, s. 279-291. ↩︎

  8. Martínek Zdeněk a kolektiv: Pelhřimov, NLN 2014, O řečickém panství pojednává kapitola: Panství pražských biskupů a arcibiskupů, s. 72-82. ↩︎

  9. Šrámek Josef, Hejhal Petr: Glosy k raně středověkým dějinám Želiva, Sborník k poctě Jiřího Kalfersta, s. 87-92, Muzeum východních Čech v Hradci Králové 2014. ↩︎

  10. České dějiny 1.2, s. 831. ↩︎