Hrad Bradlec
První zmínky se o něm vlastně ozývají z mnohaleté domácí války, vedené proti hradu Rotštejnu, za nejisté éry Jana Lucemburského. Tehdy Vok z Rotštejna čelil nepřátelství několika desítek šlechticů i příbuzných. Mezi nimi byl roku 1322 také Havel z Lemberka (Hawel Riba de Bradlcze), který spolu s bratrem Havlem (sluší se povědět, že bylo celkem 5 bratrů stejného křestního jména) bezprávně zadrželi platy z některých vesnic rotštejnského panství. V téměř desetiletém nepřátelství proti Rotštejnu jsou bradlečtí páni pohnáni k soudu ještě několikrát. Samozřejmě, že se z nich nikdo nedostavil. Nejinak tomu bylo s novým majitelem Bradlce, snad lemberským příbuzným, Markvartem z Jíkve roku 1325.
Po té veškeré zmínky na čtvrt století zcela utichají a o Bradlci jen náhodně vypovídá ojedinělá dějepiscova zmínka, že král Karel IV. byl r. 1356 nucen některé loupeživé hrady dobývat, mezi nimiž se uvádí právě Bradlec. Získat jej měl jeho věrný dvořan, původem míšeňský šlechtic, Půta z Turgova. Ten zde také následující čtvrtstoletí setrval a navíc k tomuto panství připojil i sousední železnickou tvrz s panstvím. Tento hradní pán byl nesmírně podnikavý až se nejednou také ocitá v registrech soudních spisů. Soumrak tohoto rodu nadchází až v době Václava IV.
Rekonstrukce R. Vojkovský
Mezitím se roku 1391 Bradlec ocitá v držení rodu erbu dvou supích hlav. Členové tohoto váženého a vysoce pobožného rodu bývali důvěrnými přáteli Karla IV. a zastávaly vysoké funkce včetně arcibiskupských hodností. Jako spousta starých panských rodů požívajících vážnosti za Karla IV., i tento ztratil rázem význam za jeho nástupce Václava IV. V té době Jenštejnové také orodovali za Jana Husa; bradlecký pán Vaněk z Jenštejna se aktivně zapojoval do politického dění své doby, až byl Bradlec dobyt na králův příkaz. Než si královské vojsko stačilo všimnout, že jim hradní posádka tajnou chodbou uniká, stačili jich ještě 35 lapit. Neuvěřitelná není ani tak vynalézavost obránců, jako to, kolik se jich do tak stísněného prostoru vůbec mohlo vejít. Kdo zde byl, jistě pochopí. Zajatá posádka bohužel ztrestání na hrdle neunikla. Nepokojný Vaněk sice vyvázl s milostí a zabavením hradu, ale nejinak se vedlo i ostatním členům rodu, jako jeho strýci arcibiskupu Janovi, který díky královskému důvěrníku, lstivému Hullerovi, přišel o svůj rodový hrad Jenštejn u Prahy. Tím také bylo dáno nepřátelství tohoto rodu s králem, který se snad poprvé ve své historii postavil proti králi.
Po obležení a dobytí Bradlce r. 1417 připadl hrad královně Žofii. Po králově smrti pak nic již nebránilo tomu, aby hrad r. 1421 znovu opanovali kališníci a do konce husitských válek jej obývali. Nic na tom nezměnil ani fakt darování Bradlce králem Zikmundem Krušinovi ze sousedního Kumburka, který tak měl hrad zapsán pouze na papíře (pergamenu?).
Nejistá doba plná lapků a zbytků nájemných rytířů v době po husitských válkách se podepsala i na tomto hradě. Roku 1442 jej znovu oblehla a dobývala zemská hotovost. Nedlouho na to se na několik desetiletí stal sídlem drobné rytířské rodiny, která si začala říkat Bradlečtí z Mečkova.
Nejméně známou historií hradu je bezesporu konec a přelom 15. století, kdy se Bradlec vyskytuje jako součást složitých majetkových poměrů větších nepřehledných celků. Nejspíše v té době ani nebyl šlechtickým sídlem, ale pouze „úřednickým zázemím". Zklidnění poměrů přinesla až vláda štěpanické větve Valdštejnů po roce 1500. Bohužel znovu ne na dlouho, jelikož o hrad přišli již ve třetí generaci r. 1539 za nedobrého hospodaření Albrechta z Valdštejna (neplést si s vévodou frýdlantským).
Hrad se tak dostal do rukou mocného rodu Trčků z Lípy (1539-1607), kteří jej již nevyužívali za své sídlo a tím přispěli k jeho zpustnutí, jak dosvědčuje květnová listina z roku 1600, v níž Jan Rudolf Trčka z Lípy prodává jičínským některé své pozemky „s třemi lesy pod pustým hradem Bradlcem".
Přestože Bradlec náleží do skupiny hradů z období začátku 14. století, byl zpočátku spíše jen nevelkým hrádkem, než důstojným šlechtickým sídlem. O to víc se na něm pak kladně podepsaly pozdější přestavby, které jsou slovy Dr. Menclové dispozičním uklidněním a výtvarným sladěním, které tu slaďuje nový dispoziční řád v jeden celek do nového opticko-výtvarného cítění.
Hrad je, laicky řečeno, krásnou ukázkou harmonie vrcholné gotiky a rané renesance zachycené na skalnatém bradle nevelkého půdorysu tvaru slzy, která tak dnes v úkrytu lesa působí jako doslovná perla, čímž dalece předchází i sousedního konkurenta hrad Kumburk.
Návštěvník dnes na Bradlci uvidí především torzo tzv. Koňské brány. Otvor totiž působí, že by skrze něj projel jezdec na koni. V minulosti se ale jednalo o věž a ta zpravidla svůj vstup řešila zcela odlišným způsobem. Dále je zachována i pískovcovo-štuková zeď, kde je ke spatření ukázka středověkého „lepení hradu" jak z drobného lomového kamene, tak jeho plynulá návaznost hradozdění na velké, symetricky opracované pískovcové kvádry.
Dle pověstí tu o bouřlivých nocích bloudil černý rytíř, jemuž se připisovala tragická událost se zřícením studenta v polovině 19. století.
Výběr obsáhlejší literatury:
A. Sedláček:
Hrady, zámky a tvrze království Českého V., 1887
D. Menclová:
Hrady Kumburk a Bradlec, 1949
F.V. Vágenknecht:
Bradlec – hrad Železnicka, 1945
P. Špráchal:
Bradlec, 19. sv. Beatris, 2002