Habsburkové a české země 2. část – habsburské intermezzo v husitském století
Předchozí díl: Přemyslovci kontra Habsburkové
Naději na zvrat poměrů přinesl Habsburkům rok 1313, kdy během římské jízdy neočekávaně zemřel čerstvě korunovaný císař Jindřich VII. O římský trůn se ihned strhl tvrdý boj mezi Lucemburky, Wittelsbachy a Habsburky. Mladý český král Jan (1310 – 1346) se sice nakonec své kandidatury vzdal ve prospěch spojence Ludvíka Bavora, ale dvojvládí v Říši nezabránil, neboť v roce 1314 byl částí kurfiřtů vedle Ludvíka zvolen římským králem i senior habsburského rodu, jímž byl tehdy vévoda Fridrich. Dějiny Fridrichovi v 16. století přiřkly poněkud neprávem přízvisko Sličný. Ve skutečnosti na Fridrichovi mnoho sličného nebylo, jelikož si nedokázal zjednat rozhodující převahu nad svým sokem. Dvojvládí v Říši proto trvalo řadu let a bylo ukončeno až v roce 1322, kdy Wittelbachové s vydatnou českou pomocí porazili spojené habsburské vojsko v rozhodující bitvě u Mühldorfu. V bitvě, která definitivně odkázala Habsburky na téměř sto let k druhořadému postavení ve střední Evropě, padl do zajetí i sám Fridrich. Tím jeho politická kariéra de facto skončila, neboť se stal v dalších letech vězněm a poté dokonce nedůstojným vazalem Ludvíka Bavora. Nakonec zemřel takřka zapomenut v roce 1330.
Hrdost a prestiž částečně vrátil dynastii vévoda Albrecht (II.) zvaný Moudrý nebo též Chromý, který v Rakousích a Štýrsku vládl v letech 1330 – 1358. Tento prostřední syn římského krále Albrechta byl velmi nadaným panovníkem, jenž i přes svůj nezáviděníhodný tělesný handicap – částečně ochrnul po vážné nemoci či otravě – dosáhl velkých úspěchů v domácí i zahraniční politice. Jako první z Habsburků pochopil, že po ztrátě švábských držav musí dynastie hospodářsky konsolidovat především své rakouské panství. Dal například razit první zlaté mince. I v zahraniční politice byl velmi obratný a po roce 1335 definitivně získal pro svůj rod vládu v Korutanech. Jeho moc nijak výrazněji nepodlamovalo ani to, že se o ní musel dělit v prvních letech své vlády s mladším bratrem Ottou. A právě na nejmladšího ze synů někdejšího římského krále vsadil dokonce i Jan Lucemburský, který za něj provdal svou dceru Annu, čímž došlo k prvnímu dynastickému propojení lucemburské a habsburské dynastie. Avšak Ota zemřel již roku 1339, aniž by se svou mladou lucemburskou manželkou zplodil potomka.
Další z českých králů, kdo se snažil o těsnější připoutání Habsburků k lucemburské dynastii, byl římský císař a český král Karel IV. (1346 – 1378). Karel provdal hned dvě své dcery za rakouské vévody. Starší Kateřina se stala ženou ctižádostivého a svárlivého Rudolfa IV. (1358 - 1365), nejstaršího syna Albrechta Moudrého, který ve svých rozpustilých rukou řídil habsburskou politiku od jednoho konfliktu s mocným Lucemburkem ke druhému. Karlův zeť byl pořádné kvítko. Dlouhá léta proti Karlovi brojil, intrikoval proti němu ve Svaté říši římské i střední Evropě, uzavíral účelové protilucemburské koalice a dokonce se neštítil zfalšovat stará římská privilegia, jež Habsburkům údajně přiznávala titul arcivévodů (sám Rudolf arcivévodský titul nezákonně užíval). Jeden z nejvíce nepříjemných Karlových politických protivníků však dokázal rozšířit habsburské panství o Tyrolsko a nechal v roce 1365 zřídit univerzitu ve Vídni, nejstarší v německy mluvících zemích, a tak mu v dějinách rodu náleží poměrně čestné místo. Rudolfovo manželství s Kateřinou zůstalo bezdětné. Paradoxně to ale byl Rudolf, který stál na počátku neúnavného usilování Habsburků o nástupnictví v Čechách. V roce 1364 totiž uzavřeli Rudolf s Karlem během osobní schůzky konané v Brně dědičné smlouvy. V případě vymření jednoho z obou rodů měl na jeho místo nastoupit rod druhý. V danou chvíli byla výhoda na straně Lucemburků (Karel měl již mužského dědice a totéž platilo o jeho bratru Janu Jindřichovi vládnoucím na Moravě), ale za několik desetiletí bylo vše jinak. Karel tehdy nemohl tušit, že na brněnské smlouvy se budou Habsburkové v dalších více jak stopadesáti letech odvolávat vždy, když se český trůn uprázdní.
Rakouský vévoda Rudolf IV. Habsburský.
Svou mladší dceru Alžbětu Karel provdal za Rudolfova mladšího bratra Albrechta (III.), který seděl na vévodském stolci až do roku 1395, a jenž se musel o vládu dělit s bratrem Leopoldem. Ačkoli byl Albrecht mírné povahy, většinu jeho vlády poznamenaly spory nejen s Wittelsbachy, ale především s vlastními příbuznými, díky čemuž muselo dokonce dojít k prvnímu vážnému dělení habsburského majetku.
Albrecht se v roce 1373 a poté i roku 1379 podělil s mladším bratrem Leopoldem o vládu v rakouských zemích tak, že si ponechal Horní i Dolní Rakousy, kdežto Štýrsko, Korutany a Tyrolsko převzal do správy Leopold. Tím vznikla starší albrechtinská a mladší
leopoldinská větev rodu. Nové dělení přinesly ještě roky 1406 a 1411, kdy vznikla
štýrská a tyrolská linie. Pro nás není toto dělení tolik podstatné, jen jsme chtěli poukázat na složitost koexistence hned několika mužských potomků v téměř každé generaci Habsburků, kteří si museli vystačit s poměrně malým teritoriem rakouských zemí. Dělení rodového majetku bylo pro Habsburky závažným problémem ohrožujícím celistvost rakouských zemí i vystupování dynastie navenek. Teprve císař Maxmilián I. koncem 15. století dynastii opět sjednotil, o čemž budeme hovořit ve třetím díle našeho seriálu. Ještě dodejme, že i manželství Alžběty a Albrechta zůstalo bezdětné, za což mohla okolnost, že se Alžběta vdávala příliš brzy a zemřela v pouhých patnácti letech.
Na přelomu 14. a 15. století, kdy sousední Lucemburkové prožívali největší dynastickou krizi ve své historii, se vrchní vlády v rakouských zemích ujal senior albrechtinské linie
Albrecht (IV.), který byl houževnatým a energickým mužem. Za dobu své krátké vlády si i přes četné spory s členy leopoldinské větve našel čas nejen na výpravu do Svaté země, kde byl pasován na rytíře, ale také na intervence do rozbouřených poměrů v českých zemích. Byl jedním z rivalů římského a českého krále Václava IV. (1378 – 1419). Během prvního králova zajetí v roce 1394 stál na straně panské jednoty. Dlouhá léta také vedl drobnou pohraniční válku s markrabětem Prokopem, Václavovým moravským bratrancem. V roce 1402 Albrecht uzavřel spolu se svými bratranci Vilémem a Arnoštem strategické spojenectví s uherským králem Zikmundem. Byl to logický tah, neboť mladší ze synů Karla IV. v této době energicky vtrhl do středoevropské politiky, zajal Václava IV. a chopil se vlády v Čechách. Václav IV. byl dokonce na čas internován ve Vídni. Zikmundova česká anabáze sice skončila nakonec fiaskem, ale Albrecht zůstal uherskému králi i nadále věrný. Živil totiž celkem slušnou naději, že by mu mohl bezdětný Zikmund jednou podstoupit práva k českému a uherskému trůnu. Z tohoto důvodu se Albrecht zúčastnil i Zikmundova vpádu na Moravu v roce 1404. Ten ale skončil žalostně. Albrecht se navíc během tažení nakazil úplavicí a ještě téhož roku zemřel.
Albrecht IV. po sobě zanechal nezletilého syna Albrechta (* 1397), budoucího římského, českého a uherského krále, který se mu narodil v manželství s wittelsbašskou princeznou Johanou Žofií Bavorskou. Poručníkem nezletilého Albrechta se stal Zikmund, který si v habsburském princi systematicky a dlouhodobě vychovával svého nástupce. Lucemburská dynastie totiž pomalu vymírala. Václav IV. a ani jeho moravští bratranci nedokázali zplodit žádného legitimního potomka, a tak se upínala všechna naděje na vitálního Zikmunda. Avšak Zikmund počal se svou chotí Barborou Celjskou pouze dceru Alžbětu (* 1409), takže se posléze jevilo jako jedinou nadějí na biologické zachování rodu zajištění nástupnictví Lucemburků alespoň po přeslici. Alžbětiným manželem se měl stát Albrecht, jenž by tímto sňatkem získal plnou legitimitu převzít dědictví po Zikmundovi. Svatba, která ovlivnila vývoj středoevropského regionu na další desetiletí, se konala roku 1422 ve Vídni. Tehdy už byl Albrecht dospělým mužem – za plnoletého byl prohlášen už ve čtrnácti letech v roce 1411, kdy se také ujal vlády - oplývajícím cílevědomostí, pracovitostí a také osobní statečností. To byly vlastnosti, které z nepříliš vzdělaného Albrechta, jenž se nikdy nenaučil česky nebo maďarsky, činily příjemného společníka stejně jako obávaného protivníka.
Zejména pro husity se stal Albrecht jedním z nejzarputilejších nepřátel. Byl totiž osobně velmi zbožný a zachovával k církvi a papeži bezmeznou loajalitu, takže nepřekvapí, že opovrhoval kacířstvím, které tvrdě potlačoval ve svých zemích. Od roku 1421 museli například z Albrechtova nařízení všichni členové vídeňské univerzity skládat tzv. kacířskou přísahu, při níž měli odpřísáhnout své katolické pravověří.
Albrecht se navíc opakovaně angažoval v bojích proti husitům v Čechách a na Moravě. Už v roce 1420 se účastnil I. křížové výpravy. Jeho pokus o dobytí Tábora v jižních Čechách, na kterém se podílel spolu s Oldřichem II. z Rožmberka, však skončil ostudnou porážkou. Od dalších bojů s husity se Albrecht však nenechal odradit a pokračoval v nich i v dalších letech.
V roce 1423 Zikmund, tehdy již několik let římský král (od roku 1433 dokonce císař), udělil Albrechtovi Moravu v lénu. Tento krok, jenž vyvolal na české straně odpor s ohledem na porušení státoprávního vývoje zemí Koruny české, zavázal Albrechta k vedení permanentní války s husity. V ní si Albrecht vedl se střídavými úspěchy. Jeho skutečná moc se na Moravě sice dlouhá léta omezovala pouze na velká města jako byly Brno, Olomouc, Znojmo nebo Jihlava, ale v roce 1434 jej moravský zemský sněm složený ze zástupců katolíků i kališníků přijal za markraběte, čímž započala Albrechtova skutečná moravská vláda. Moravu si navíc
Albrecht podržel ve své moci i poté, co Zikmund v roce 1436 usedl po vyhlášení jihlavských kompaktát na český trůn. Avšak už v prosinci 1437 zastihla Zikmunda ve zdech znojemského hradu smrt, čímž vymřela lucemburská dynastie po meči. Na tuto situaci byl Albrecht připravován dlouhá léta, a tak se role dědice velkého císaře chopil bez větších rozpaků a s pověstnou habsburskou houževnatostí. Bez většího přičinění tak osud přihrál Habsburkům na sklonku 30. let 15. století další velkou příležitost jak se vrátit na evropské výsluní. Z lucemburského stínu se tedy habsburský orel znovu vzepjal k světlejším zítřkům…
Katolický král v zemi husitů
Když byl Albrecht v prosinci 1437 zvolen na zemském sněmu v Praze katolickou stranou a umírněným husitským panstvem za českého krále, byla tím po více jak století a čtvrt zahájena vláda druhého habsburského panovníka na českém trůnu. Také Albrechtovi byla stejně jako kdysi jeho dávnému předkovi vyměřena pouze krátká chvíle u vlády. Jako kdyby sám osud nepřál habsburským panovníkům, aby se dlouhodoběji udrželi na starobylém královském trůnu v Praze. Ale zanechme naivního sentimentu.
Římský, uherský a český král Albrecht II. (anonymní malba z 16. století)
Albrechtovo zvolení postavilo českou společnost před obtížnou zkoušku. Ve vzduchu se totiž vznášela otázka, jakým způsobem se Češi vyrovnají s vládou cizího a přísně katolicky smýšlejícího panovníka, jenž měl vládnout ve válkou rozbouřené zemi, kde byla výrazná převaha kališnického obyvatelstva. Obzvláště husitská strana viděla v Albrechtovi zejména svého dlouholetého nesmiřitelného protivníka, který se nijak netajil svým odporem k jihlavským kompaktátům. Stoupenci kalicha proto ústy svého předáka Hynce Ptáčka z Pirkštejna Albrechtovu volbu odmítli a naopak kalkulovali s polskou kandidaturou. Jejich pozice ale byla výrazně oslabena převratem v Praze, k němuž došlo v lednu 1438, a po němž se pražská města ocitla v rukou umírněných husitů spolupracujících s katolickou stranou Oldřicha z Rožmberka. Husitští radikálové navíc promarnili svou příležitost na zvrat poměrů, když nedokázali adekvátně reagovat na situaci, kdy byl král Albrecht zaneprázdněn bojem o Zikmundovo dědictví, a proto se nemohl prozatím osobně vypravit do Čech, aby se zde ujal skutečné výkonné moci.
Albrecht mezitím přijal na Nový rok 1438 ve Stoličném Bělehradě uherskou korunu, čímž se stal prvním habsburským panovníkem vládnoucím v Uhrách. V březnu téhož roku byl ve Frankfurtu nad Mohanem nadto ještě zvolen římským králem. Po svém zvolení se začal titulovat jako Albrecht II. a pod touto titulaturou vstoupil do české i zahraniční literatury. Habsburkové tak prostřednictvím Albrechta usedli po 130 letech znovu na římský trůn, aniž by tehdy kdokoli tušil, že se vlády v Říši už nikdy nevzdají a bude jim i přes wittelsbašské a lotrinské intermezzo v polovině 18. století nepřetržitě patřit až do zániku Svaté říše římské v roce 1806. Tímto okamžikem také vznikla ve střední Evropě mohutná podunajská říše složená z rakouských, českých a uherských zemí. Svého naplnění se ale měla dočkat až o dalších sto let později, neboť jí bylo za Albrechtova života shůry dáno být pouze dočasnou personální unií, jež byla navíc zatížena odstředivými tendencemi v jednotlivých zemí a musela také čelit bezprostřední hrozbě ze strany Osmanské říše.
Za situace, kdy Albrecht dokázal během několika málo měsíců obhájit celé dědictví odkázané mu císařem Zikmundem, se další nepřátelství ze strany husitské strany zdálo v geopolitických souvislostech střední Evropy jako velmi neperspektivní. Přesto v květnu 1438 nabídli předáci husitských radikálů na schůzce v Mělníku českou korunu polskému princi Kazimírovi, synovi polského krále Vladislava III. Tento krok ale znamenal otevřenou konfrontaci s novým králem, který se mohl spolehnout na zdroje ze svých dědičných rakouských zemí a také Uher. Však také Albrecht okamžitě zaměřil pozornost na české země a již v červnu přicestoval do Čech, aby podstoupil v Praze korunovační akt, čímž definitivně a úspěšně dovršil proces přebírání lucemburského dědictví. Ještě před svou korunovací musel Albrecht přísahat na kompaktáta. I přes velké obavy kališníků však Albrecht vystupoval v Čechách až překvapivě smířlivě a konstruktivně. Uvědomoval si totiž, že rozbouřené poměry v zemi mu velí zaujmout opatrný postoj. Husitskou opozici ale nemohl tolerovat, neboť se jednalo o zjevnou vzpouru proti legitimnímu panovníkovi.
V srpnu 1438 se proto Albrecht vypravil v čele vojska k Táboru, aby dobytím této husitské bašty podlomil vliv a moc radikálů v zemi. Obránci podpoření polskými oddíly však přesile odolali, a proto Albrecht po pětitýdenním marném obléhání tažení ukončil. Od husitského města tedy odtáhl s nepořízenou stejně jako v roce 1420. Jeho spojenci nicméně dokázali v září rozdrtit husitské radikály a jejich polské spojence v bitvě u Želenic v severních Čechách, čímž se poměr sil v zemi jednoznačně vychýlil na stranu bojovného Habsburka. Poláci se sice na podzim odhodlali k vpádu do Slezska, ale Albrechtův energický zákrok zahraniční intervenci odrazil. Následovalo uzavření příměří s Poláky, kterého využil Hynce Ptáček k tomu, aby s Albrechtem dojednal oboustranně prospěšný kompromis, na základě něhož jej i husitští radikálové přijali za krále. Pro Albrechta to bylo velké vítězství, jež bylo ještě umocněno snadným převzetím moci ve Slezsku. Zimu tak Albrecht strávil ve slezské Vratislavi s vědomím, že se mu podařilo prosadit svou královskou autoritu v celé české Koruně. Jak by se dále vyvíjel vztah mezi Albrechtem a kališnickou stranou, o němž historikové nepochybují, že by byl komplikovaný, se už nikdy nedozvíme, neboť se blížil
Albrechtův rychlý a nečekaný konec.
Albrecht se totiž v červenci 1439 vydal v čele vojska do Uher, aby se pokusil čelit rostoucí agresi Osmanů. V jihomaďarských bažinách se ale nakazil úplavicí a v říjnu zemřel během zpáteční cesty ve svém ležení nedaleko Ostřihomi. Albrechtovi bylo tehdy necelých čtyřicet let. Pohřben byl ve Stoličném Bělehradě. Ihned po jeho smrti se habsburská
podunajská říše rozpadla a vzniklé mocenské vakuum vystavilo střední Evropu těžké zkoušce, kterou region překonával mnoho let. Z manželství s Alžbětou Lucemburskou se
Albrechtovi narodily pouze dvě dcery a chlapec Jiří, který však zemřel ještě v útlém dětství. Úzkostlivě se tedy čekalo, zdali Alžběta, jež byla v době manželova úmrtí již několik měsíců v jiném stavu, porodí chlapce. Habsburk s lucemburskou krví by se totiž mohl v budoucnu stát nejen rakouským vévodou, ale i králem českým a uherským. Obavy a úzkosti habsburského dvora skončily v zimě následujícího roku. V únoru 1440 Alžběta porodila chlapce, kterému bylo s ohledem na uherské prostředí dáno jméno Ladislav. Právě on měl jednoho dne navázat na velké dědictví Lucemburků a Habsburků. Zároveň, což si mnohdy ani neuvědomujeme, byl nejdéle vládnoucím středověkým Habsburkem na českém trůnu, který navíc s českými zeměmi úzce spojil svůj krátký, avšak bezesporu významný život.
Za krále Holce…
Ladislav, kterému se již za jeho života přezdívalo Pohrobek (latinsky Postumus), a to proto, že se narodil celé čtyři měsíce po smrti otce, prožil většinu svého života ve stínu velkých osobností tehdejší doby, které jej silně ovlivňovaly a mnohdy také bezostyšně využívaly ve snaze dosáhnout svých politických cílů. Na prvním místě to byla energická matka Alžběta, jež byla téměř posedlá prosadit synova dědická práva k české a zejména uherské koruně. Už v dubnu 1440 byl na Alžbětin nátlak Ladislav korunován uherským králem, avšak tento krok neměl valného významu. Země čelící bezprostřednímu nebezpečí ze strany Osmanské říše dala totiž přednost vládě polského krále Vladislava III., který byl v létě přijat a korunován uherským králem. Alžběta se sice spojila s mocným uherským magnátem Oldřichem II. Celským, Ladislavovým strýcem z matčiny strany, a dokonce pozvala do Uher známého husitského válečníka Jana Jiskru z Brandýsa, aby hájil chlapcova práva k uherské koruně, ale moc měl plně v rukou král Vladislav. Teprve jeho nešťastná smrt v bitvě u Varny v roce 1444 umožnila Ladislavův nástup na trůn. Uherští stavové tehdy mlčky uznali platnost korunovace z roku 1440 a Ladislava přijali za svého pána, avšak s tím, že až do jeho plnoletosti bude v zemi vládnout jako správce sedmihradský vojvoda János Hunyadi. Alžběta se této pozdní satisfakce již nedožila. Zemřela v roce 1442. Podle některých moderních historiků byla otrávena svými nepřáteli.
Ladislav Pohrobek jako dítě, kresba Karla Javůrka z 19. století
Po matčině smrti se opatrovnictví nad Ladislavem ujal jeho habsburský strýc Fridrich III. (* 1415). U této osobnosti se na chvíli zdržme, neboť je to muž, o kterém budeme ještě mnohokrát hovořit. Byl to totiž on, kdo stál na počátku mohutného vzestupu habsburské dynastie. Je to paradoxní, protože Fridrich byl člověk klidné a mírné povahy, který miloval klid. Vše, čeho v životě dosáhl, bylo způsobeno pro Habsburky tolik typickou trpělivostí a schopností naplno využít nabízených příležitostí. Narodil se jako nejstarší syn štýrského vévody Arnošta, přezdívaného Železný, z leopoldinské větve rodu, jež vládla ve Vnitřních Rakousích. Po Albrechtově smrti jej říšští kurfiřté zvolili v roce 1440 římským králem. Habsburské dynastii se tak v Říši podařilo to, co se naopak nezdařilo v Čechách nebo Uhrách: bezprostředně uhájit Albrechtovo dědictví. Jak římský král drží Fridrich hned několik prvenství. Byl nejdéle vládnoucím panovníkem Svaté říše římské (celkem 53 let) a zároveň posledním korunovaným císařem v Římě. V dějinách habsburské dynastie pak Fridrichovi patří ten primát, že jako první dokázal získat císařský diadém a vládl Říši z rakouských zemí.
Výčet těchto prvenství tak trochu překrývá skutečnost, že Fridrich nebyl žádný výjimečný panovník. Naopak, většinu jeho vlády vyplňovaly spory s ostatními příbuznými, rakouskými stavy a později také rozpínavým uherským králem Matyášem Korvínem. Nejčastěji pobýval ve Štýrském Hradci, Linci nebo Vídeňském Novém Městě. I přesto, že Fridrich nebyl nijak aktivní a mobilní vladař, dokázal výrazně zasahovat do vývoje v okolních zemích. Jeho vliv výrazně posílil poté, kdy se stal Ladislavovým poručníkem. V literatuře bývá Fridrichovo poručnictví nad synovcem občas líčeno velmi zaujatě a tendenčně. Opak je však pravdou. Strýc zajistil Ladislavovi důkladnou humanistickou výchovu, která ještě více prohloubila chlapcův intelekt a temperament. S přibývajícím věkem se totiž ukazovalo, že
Ladislav toho z genetické výbavy zdědil mnohem více po svých lucemburských předcích, především dědovi Zikmundovi, než otci Albrechtovi. Byl inteligentní, bystrý a také vypočítavý. Na základě pečlivé výchovy projevoval velké zaujetí pro myšlenky humanismu. Zajímal se i o literaturu, dokonce si v dospělosti vyžádal vydání kompletní knihovny svého otce. Jako první Habsburk vůbec byl Ladislav vychováván univerzálně a bez jasného nacionálního nebo zemského ukotvení. Naučil se navíc na komunikativní úrovni nejen němčinu a latinu, ale i češtinu a maďarštinu. To znamená, že Ladislav Pohrobek byl prokazatelně prvním příslušníkem habsburské dynastie, který ovládal český jazyk.
Už od útlého dětství byl Ladislav předmětem intrik a politizování. Není se ostatně co divit, vždyť byl dědicem hned dvojího královského trůnu a rakouské vévodské hodnosti. Fridrich jej dlouho odmítal vydat ze svého opatrovnictví, neboť věděl, že by tím jeho politický kredit a možnost zasahovat do poměrů v Čechách a Uhrách silně poklesla. Ještě v roce 1452 pobýval
Ladislav v Římě, kde se účastnil císařské korunovace svého strýce. Ale zanedlouho už byl na nátlak rakouských stavů vydán do opatrovnictví Oldřicha Celského, který Ladislava slavnostně uvedl do Vídně. Tady se Ladislav dlouho nezdržel, neboť se vzápětí vydal na cestu do Čech, kde se důkladně seznámil s dalším velkým mužem, jenž osudově zasáhl do jeho života: Jiříkem z Poděbrad.
Ladislav Pohrobek (portrét z roku 1457)
Cesta mladého Habsburka na český trůn byla velmi trnitá. Ladislavovo dědictví bylo totiž v Čechách silně ohroženo už v prvním roce jeho života. Po Albrechtově smrti se katolická i kališnická strana sjely v létě 1440 do Prahy, aby společně vybraly nového krále, jenž by nedávnými válkami těžce zkoušenou zemi uklidnil a opět jí vrátil mezi středoevropské velmoci. Ladislavovo právo k trůnu bylo v Čechách zprvu odmítáno především z toho důvodu, že království potřebovalo silnou a pevnou královskou ruku. Králem byl však zvolen bavorský vévoda Albrecht, synovec druhé manželky krále Václava IV. Žofie, který českou královskou korunu odmítl z obav před mezinárodním dopadem. Čechy byly přece jen stále vnímány v cizině jako země kacířů a bludařů. Království bylo proto rozděleno na landfrýdy, které nahrazovaly ústřední zemskou vládu, a jež spravovali volení hejtmani. Landfrýdy se v době dlouhého bezkráloví osvědčily. Nárok Ladislava Pohrobka na český trůn byl posléze uznán až na zemském sněmu v lednu 1444. Vlády se měl ovšem ujmout až v dospělosti. Než se tak stalo, strhl na sebe výkonnou moc v Čechách východočeský předák kališníků Jiřík z Poděbrad. Nepopiratelným pánem země se stal již roku 1448, kdy se mu podařilo zmocnit se Prahy a skoncovat s obojakou a neperspektivní politikou kališnické strany a umírněného husitského křídla. Formálně ale stanul v čele země jako správce až po zemském sněmu v dubnu 1452.
Jako prozíravý státník Jiřík toužil po obnově královské moci v Českém království, a proto byl jedním z těch, kteří osobní agitací ve Vídni na jaře 1453 pohnuli mladého panovníka k tomu, aby se neprodleně odebral do Čech a ujal se českého trůnu. Ladislavova cesta začala na Moravě, kde se uvázal jako nový pán země jen na základě dědičného práva. To naopak Češi s Ladislavem absolvovali volbu, tedy lépe řečeno jej přijali za krále až poté, co jim Ladislav slíbil dodržovat platnost kompaktát spolu s ostatními zemskými svobodami a privilegii. Českým králem byl korunován v říjnu 1453, kdy mu bylo pouhých třináct let. Na téměř rok se Ladislav rozhodl zdržet v zemích Koruny české, aby pod pečlivým dohledem Jiříka z Poděbrad pronikl do zvláštností a složitostí českých politických i náboženských poměrů.
Ladislav v Čechách zanechal velký dojem. Všechny udivovala králova líbezná tvář, vřelost a znalost domácího jazyka. Skutečnou vládu sice držel v rukou obratný zemský správce, který přivedl zemi do období klidu a rozkvětu, ale zásluhy si pochopitelně připsal Ladislav. Však se tehdy s ohledem na mimořádnou hospodářskou konjunkturu ujalo přísloví, že „za krále Holce byla za groš ovce", které ještě více přispělo ke králově oblibě mezi prostým lidem. Králi se v Čechách líbilo a podle všech indicií se také zdá, že se mezi ním a Jiříkem z Poděbrad rozvinul silný a hluboký vztah, jenž jinak neindikujeme mezi Ladislavem a žádné z jemu blízkých osobností. Jiřík a Ladislav spolu dokonce údajně spávali v jedné komoře v Královském Dvoře na Starém Městě pražském (tehdy zde byla rezidence českých vládců) a oslovovali se důvěrně „otče" a „synu". Lze tedy usuzovat, že mladý král nalezl ve starším a zkušeném Jiříkovi otcovský vzor, který mu tolik zoufale chyběl. Není se ostatně ani co divit, neboť vnímavý Ladislav chápal, že pro mnohé, i ty, kterým na něj mělo záležet především, je pouze prostředkem k získání politického profitu. To naopak v Jiříkovi spatřoval jednoho z mála mužů, jenž se mu snažil pomoci být samostatným a dospělým člověkem.
Na konci roku 1454 se Ladislav vydal – jak jinak než v doprovodu Jiříka – na holdovací cestu do Lužice a Slezska, kde přijímal sliby věrnosti a poslušnosti od svých poddaných. Tím skončilo nejen Ladislavovo převzetí vlády v zemích Koruny české, ale také jeho nejdelší souvislý pobyt v Čechách. Ladislav se vrátil zpět do Vídně, kde se z nezkušeného mladíka stával pomalu samostatný a energický muž, jenž se začal postupně zbavovat vlivu svých vychovatelů. Během následujících měsíců a let se Ladislav ukázal jako lstivý a vychytralý panovník, který za svou mladicky nevinnou tváří dokonale skrývá své pravé úmysly. Zcela jistě se v mladém králi probudily dominantní geny císaře Zikmunda. Nejprve se zbavil vlivu předáka rakouských stavů Oldřicha z Eytzingu, kterého propustil ze svých služeb, a následně využil smrti uherského místodržitele Jánose Hunyadyho k tomu, aby se ujal faktické vlády v Uhrách. Na místo uherského místodržitele proto jmenoval svého strýce Oldřicha Celského, jenž byl i jedním z jeho předních rádců. S jeho pomocí chtěl pacifikovat hrdou zemi, které se protivila nadvláda „Rakušanů".
Tehdy se však odehrál známý případ, který je dokladem toho, že Ladislav uměl být v případě potřeby i mstivý a krutý. János Hunyady měl v Uhrách řadu přívrženců, kteří by v úřadu místodržitele viděli raději některého z jeho synů. Starší z Hunyadyho synů, jenž se shodou okolností jmenoval Ladislav, proto Oldřicha Celského zavraždil. Když se o smrti svého strýce dozvěděl král, předstíral na oko smířlivost a snahu normalizovat vztahy s tímto předním uherským rodem své doby. Král svého jmenovce pozval i s jeho mladším bratrem, pozdějším uherským králem Matyášem Korvínem, k osobní schůzce. Jenže namísto jednání byli oba bratři postaveni před zinscenovaný soud, který poslal staršího bratra na popraviště a mladšího do vězení. Králova snaha po likvidaci mocenského postavení vlivného rodu těšící se v zemi mimořádné oblibě znamenala vážně problémy. Uhry stály na pokraji povstání a
Ladislav musel proto nepokojné království rychle opustit. Uchýlil se do Vídně, ale zde byl pro změnu vystaven vlivu strýce Fridricha. Necítil se zde pohodlně a ani bezpečně, a proto se rozhodl k tahu, který by od něj ještě před několika měsíci nikdo nečekal.
V září 1457 odjel Ladislav i s celým svým dvorem do Prahy, aby se zde na čas usadil. Pravděpodobně i kalkuloval s možností, že by si zde zřídil své sídlo. Praha totiž byla daleko nejen od Štýrského Hradce, kde nejčastěji pobýval císař Fridrich, ale také uherského Budína, kde Ladislavovi nemohli přijít na jméno. Zemskému správci takový scénář připadal jako dobrý nápad, neboť jedině trvalá přítomnost krále v zemi mohla království konsolidovat a znovu obnovit jeho dřívější mocenské ambice v regionu. Tak trochu se počítalo s tím, že i po králově příjezdu si Jiřík podrží výkonnou moc v zemi a bude prozatím stále ještě sotva plnoletého krále zastupovat. Ladislav se tomuto scénáři nebránil, potřeboval mít totiž v zemích Koruny české pevné zázemí, jež by mu umožnilo postupně stabilizovat politickou situaci v Uhrách a v Rakousích.
Praha se měla kromě toho stát svědkem svatebního veselí, neboť Ladislav čekal na příjezd své urozené nevěsty. Svatba s Magdalenou z Valois, dcerou francouzského krále Karla VII., měla mladému králi přinést patřičnou důstojnost a také očekávané potomstvo. Zasáhl však osud. Ladislav během listopadu 1457 vážně onemocněl a během několika málo dnů zemřel. Pro tehdejší českou společnost i cizinu byl rychlý Ladislavův odchod nepochopitelný natolik, že řada lidí byla ochotna věřit zvěstem o tom, že král nezemřel na mor, jak okolí zemského správce oficiálně oznámilo na významné evropské vladařské dvory, ale byl nýbrž otráven. Podezření pochopitelně padlo na Jiříka z Poděbrad, který se o několik měsíců později stal českým králem, ale dnes již víme díky moderní vědě, co se tehdy v podzimní Praze stalo. Teprve sedmnáctiletý Ladislav zemřel na jednu z forem dědičné a tehdy neléčitelné leukémie. Ještě krátce před smrtí si nechal král k sobě povolat Jiříka, aby se s ním nejen rozloučil, ale odkázal mu i starost o České království. Ladislav byl pohřben na Pražském hradě v katedrále sv. Víta, kde odpočívá dodnes po boku svých slavných českých předků. Jeho smrtí skončilo bez mála dvacetileté habsburské intermezzo v husitském století…
Další díl: Definitivní nástup Habsburků na český trůn