Bitva u Chlumce (18.2. 1126)
Volba nového českého knížete
Zatímco nemoc knížete Vladislava I., který se nechal někdy krátce po Vánocích 1124 nebo počátkem ledna 1125 převézt na Vyšehrad, se rychle zhoršovala a všem bylo jasné, že umírá, začala se se vší vážností řešit otázka nástupnictví. A tím nejvážnějším kandidátem byl Ota II. Olomoucký. Nejen, že jako nejstarší žijící Přemyslovec měl největší nárok (bylo mu mezi 40-49 lety), ale k pomyšlení na knížecí stolec ho opravňovaly i dohody uzavřené v minulosti. Předně to byla dohoda z roku 1109, kterou uzavřel krátce po vraždě svého bratra Svatopluka I. Olomouckého, vládnoucího do onoho roku jako dvacátý český kníže. Z událostí popisovaných Kosmasem žádná výslovná dohoda nevyplývá, jenže hned po Svatoplukově vraždě prohlásili přítomní velmoži, že novým českým knížetem zvolí Otu a s tím také dorazili do Prahy. V následné volební při však Ota ustoupil, a že si vystačil se slibem o vlastním nástupnictví od Vladislava, které by se uskutečnilo až po případné Vladislavově smrti, naznačuje fakt, že od této chvíle zůstal Ota Vladislavovi věrný. Prokázal to hned během následujícího dění, kdy se znenadání objevil další z Vladislavových bratrů Bořivoj II. a na Štědrý den roku 1109 obsadil Pražský hrad, který pak Ota pomohl Vladislavovi v krvavých šarvátkách dobýt zpět. Tato dohoda pak byla potvrzena další přátelskou smlouvou mezi Vladislavovými bratry a Otou, uzavřená roku 1115 za přítomnosti polského knížete Boleslawa III. Křivoústého, ačkoli ani při této příležitosti kronikáři nic výslovně neříkají a můžeme se pouze dohadovat, co všechno bylo tenkrát dohodnuto. Rovněž nelze opomíjet, že přátelství Vladislava a Oty po mnoho let utužoval sesterský vztah jejich manželek. Richenza von Berg se vdala za Vladislava někdy mezi lety 1107-1110, Ota si roku 1114 vzal její mladší sestru Sofii von Berg. Právě ze všech těchto důvodů Ota stál Vladislavovi věrně po boku a aktivně mu pomáhal. A když Vladislav umíral na Vyšehradě, po celou tuto dobu byl přítomen a svědomitě vykonával vladařské povinnosti.
Co se týče ostatních Přemyslovců, se syny Vladislavova bratra Bořivoje II., tedy s Lupoltem (asi 22-23 let), Jaromírem a Spytihněvem, které kroniky vůbec nezmiňují, asi ani nikdo nepočítal pro jejich příliš mladý věk. Nejstaršímu Vladislavovu synovi Vladislavovi II. bylo teprve 15 let, Děpoltovi I. kolem 5 let a Jindřich byl ještě v batolecím věku. Poslední žijící a nejmladší z Vladislavových bratrů Soběslav I. byl sice po Otovi druhý nejstarší (jen o pár let mladší), ale už dva roky byl ve vyhnanství, navíc s Vladislavem v dlouhodobě nepřátelském vztahu. O mladých Konrádovcích rovněž nebylo slyšet. Konrád II. Znojemský (asi 23-24 let) byl teprve necelé dva roky knížetem Znojemského údělu a nejspíše respektoval Otovo seniorátní právo. Konrádův zhruba stejně starý bratranec Vratislav Brněnský a jeho bratr Spytihněv Brněnský byli prozatím někde pod dohledem, protože Brněnský úděl tehdy spravoval Ota Olomoucký. Vůbec nic nevíme ani o jediném známém synovi Vladislavova nejstaršího bratra Břetislava II., tedy o Břetislavovi III. Toho Kosmas zmínil pouze jednou, když se jako mladý roku 1111 zúčastnil císařské korunovační jízdy římsko-německého krále Heinricha V. von Salia do Říma a od té to doby se někam vytratil. Ačkoli ve svých 30 letech byl třetím nejstarším žijícím Přemyslovcem, nejspíše jen přihlížel zpovzdálí. Zdálo se tedy, že odpověď na otázku nástupnictví je jasně daná.
Potomci krále Vratislava I. Zjednodušený rodokmen
Jenže vše se nakonec vyvinulo zcela jinak. Knížecí stolec se totiž rozhodl vybojovat ten, s nímž vůbec nikdo nepočítal – Vladislavův bratr Soběslav I. Poté, co mu roku 1123 Vladislav odňal Brněnský i Znojemský úděl, nejprve utekl do Uher, kde se oženil se sestřenicí uherského krále Adelhaid, aby roku 1124 zakotvil u synovce Heinricha III. von Groitzsch (syn Soběslavovy starší a již zemřelé sestry Judity), jemuž pak pomáhal v boji o ztracený majetek, o který přišel po smrti otce Wiprechta 22. května 1124. Nutno dodat, že nijak zvlášť úspěšně, protože Míšeňsko (kde ostatně Wiprecht vládl jen krátce v letech 1123-1124 jako náhrada za vymřelou starší větev Wettinů) zůstalo ztraceno. Titul Lužického markraběte (který Wiprecht také držel jen v letech 1123-1124) získal mladý a dravý saský velmož Albrecht “der Bäre” podporovaný saským vévodou Lotharem III. von Süpplingenburg, a tak Soběslavovu synovci Heinrichovi, kromě starých rodových držav, zůstal již jen úřad purkrabího v Magdeburgu.
Jakmile se ale Soběslav dověděl o nemoci svého bratra, neváhal a tajně se odebral do Čech. Kronikáři hovoří, že v noci 2. února dorazil k Břevnovskému klášteru, ale odtud nezamířil k Vladislavovi na Vyšehrad, ale držel se někde v ústraní. Kosmas dokonce píše, že se utábořil v lese u kláštera, a odtud se snažil ovlivnit otázku nástupnictví. Zřejmě v této době také navázal styk se svou dosud žijící matkou královnou-vdovou Swietoslawou, které táhlo na 80 let. Ta jako matka nezklamala a rozhodla se podpořit úsilí svého nejmladšího syna. Kosmas si její slova k umírajícímu Vladislavovi pravděpodobně vybásnil: “Já, ač jsem tvá matka a královna, přicházím pokorně a v bázni k tvým kolenům a padám před tebou kvůli tvému bratru na svá již se třesoucí kolena, na nichž jsem tě jako maličkého hýčkala. Neboť nežádám věcí, kterých by bylo možné právem odepřít, nýbrž věcí, které se i Bohu líbí i lidem jsou příjemné. Líbí se totiž Bohu, jak sám řekl: ‘Cti otce svého i matku’, abys vlídně vyslyšel mé stařecké prosby a abys této mé vrásčité a slzami skropené tváře, prosím, nezahanboval. Ať smím já, stařičká matka, u svého syna dosíci toho, zač prosí a žádá na kolenou klečící veškerý lid český, nechť mohu já, věkem sešlá, vás viděti usmířené, vidouc vás, kteří jste se za stejného stavu z mého lůna narodili a z Boží milosti dobře byli vychováni. Budiž dopřáno mne stařence, která musí brzy umříti, abych neumřela dříve, než mi Bůh poskytne útěchy v tomto mém zármutku, jemuž rovného není. Právem věru se rmoutím, že divoká lítice v této zemi vládne a vás bratry, kdysi svorné, k boji rozněcuje. Kdopak by nevěděl, že košile je tělu bližší než kabát? Vždyť příroda působí, že ten, koho učinila příbuznějším podle narození, bývá též příznivější ke svým i ve všem jednání. Ten však, jehož sobě bratrem činíš a jemuž právě péči o své dítky a drahou choť ukládáš a v ochranu je svěřuješ, věř mne, matce, sám první jim bude osidlem a jámou a hanbou. Onen však, jehož od sebe vzdaluješ a jako za cizího pokládáš, ač je to tvůj vlastní bratr bude k tvé rodině mnohem milostivější než tvého strýce syn, jemuž chceš po sobě odkázati stolec otcovského knížectví.”
Na naléhání královny Swietoslawy ještě Vladislav nedal. Stalo se tak až téměř po dvou měsících, když se ke smrtelnému loži knížete dostavil Vladislavův důvěrný přítel a rádce bamberský biskup Otto. Je sice jasné, že biskup se do Prahy vydal za Vladislavem z čistého přátelství a kvůli poslednímu pomazání, ale hypotetickou tajnou schůzku se Soběslavem, byť dost možná zprostředkovanou jeho matkou, lze předpokládat. Po biskupově návštěvě, při níž nejspíše doporučil umírajícímu Vladislavovi projevit lítost za spáchané křivdy a udělit Soběslavovi svátost smíření, totiž nechal Vladislav nakonec prostřednictvím pražského biskupa Meginharda přece jen vzkázat pro bratra a nikoli pro bratrance Otu Olomouckého. A tak se Vladislav se Soběslavem usmířili ve středu, na svátek Zvěstování Panny Marie 25. března 1125, pět dnů před Velikonocemi, které onoho roku připadly na březen. Jejich polibek na usmířenou byl možná prvním, zcela určitě posledním v životě, ale znamenajícím konečný smír. A tak Vladislav mohl v klidu zemřít. Stalo se tak v neděli 12. dubna 1125, dva týdny po Velikonocích, na svátek Milosrdenství Božího. Pohřben byl v kostele Nanebevzetí Panny Marie v benediktinském klášteře Kladruby, který sám založil roku 1115.
Vladislav možná zemřel v klidu, ale svým rozhodnutím jen zasel další semínko v nikdy nekončících přemyslovských svárech. Ota se totiž nechal slyšet, že se vzdá Vyšehradu buď jako řádně nastolený kníže, nebo pod ztrátou hrdla. Byla to z jeho strany ale jen planá výhrůžka, protože k jejímu uskutečnění neměl prostředky a jeho spojenci se od něj rychle odvraceli. Mohl jen bezmocně sledovat, jak obecný souhlas pomalu a jistě vynáší do čela země Soběslava, což se potvrdilo volbou 16. dubna 1125 na Pražském hradě u posvátného kamene Žiži, kde mu navlékli knížecí plášť.
Jak se Soběslavovi podařilo přesvědčit české předáky a proč se při konečném účtování od Oty odvrátili v takovém počtu, že hlasy převážily na stranu Soběslava, vysvětluje Kosmas tím, že většina předáků mu přála už z dřívějška. Něco naznačuje i líčením jeho osobnosti. Byl prý moudrý, štědrý a přívětivý ke všem lidem. Oproti mnohým jiným údajně vůbec nepil alkohol, toho “zloděje rozumu” (mentis praedone polluit). Že to bylo v tehdejší české společnosti něco velmi neobvyklého, naznačuje Kosmas slovy o “zvláštní a pamětihodné vlastnosti” (unum et praecipuum eius memoriale) a “ctnosti mocných mužů” (virtus cuipiam potenti viro). Ovšem střízlivě řečeno, bezpochyby zapůsobily spíš tradiční sliby budoucích zisků pro ty, kdo by ho podpořili. Ať to bylo jakkoli, když nejmladší ze synů prvního českého krále Vratislava II. usedal na trůn, byl mužem zralým (bylo mu už přes čtyřicet a možná se už blížil k padesátce) a politicky zkušeným.
Volba nového římsko-německého krále
Soběslav nepospíchal se složením lenní povinnosti římsko-německému císaři Heinrichovi V. Ostatně v době, kdy se ujal knížecího trůnu, byl císař zaneprázdněn bojem na západě Říše proti svým odpůrcům, kde také v Utrechtu dne 23. května 1125 podlehl rakovině. Protože Heinrich neměl žádné legitimní potomky (kromě jediné nemanželské dcery provdané roku 1117 do Itálie), s jeho osobou tak vymřela Sálská dynastie.
Nejlepší vyhlídky stát se novým králem měl švábský vévoda Friedrich II. von Hohenstaufen. Když ale změnil názor i Friedrichův tchán a bavorský vévoda Heinrich Welf řečený Černý, kterému saský vévoda Lothar III. von Süpplingenburg jako protikandidát (na rozdíl od zpupného Friedricha pokornější a jinak také nesmiřitelný nepřítel zemřelého císaře) přislíbil svatbu své jediné dcery s jeho synem včetně titulu saského vévody, zatím v kuloárech tutlané překvapení bylo na světě. Překvapivé volbě Lothara králem 24. srpna 1125 v Mohuči možná napomohlo i to, že Friedrichův mladší bratr Konrad III. von Hohenstaufen byl tou dobou ve Svaté zemi, kam se vydal předchozího roku, a nemohl tak svému bratrovi pomoci. Následná korunovace proběhla na tradičním místě korunovací všech římsko-německých králů v Palácové kapli císařské falce v Cáchách (Aachen) dne 13. září 1125. Volba Lothara římsko-německým králem je také považována za prapočátek nesmiřitelného nepřátelství mezi Štaufy a Welfy, které přerostlo do konfliktu později známého jako “Války Ghibellinů a Guelfů”, dvou uskupení kolem obou rodů, podporujících císařskou moc na jedné straně a papeže na straně druhé.
Lothar III. Kopiář kláštera Formbach, druhá polovina 12. století, München, Bayerisches Hauptstaatsarchiv, Abt. 1, Bestand Kl. Formbach, Lit. 1, fol. 2v., zdroj: Wikimedia
Události v českých zemích na podzim roku 1125
Po zvolení Soběslava knížetem se zklamaná vdova Richenza rozhodla vrátit do rodné země, kde se chtěla uchýlit do benediktinského kláštera Zwiefalten ve Švábsku, ale za nejasných okolností zemřela už během cesty 27. září 1125 (ve svých 35-40 letech), snad už krátce po překročení bavorských hranic, neboť pohřbena byla v benediktinském klášteře Reichenbach, asi 40 km severovýchodně od Regensburgu. Mezitím si Soběslav upevňoval vládu a jedním z prvních kroků jeho vlády bylo přeuspořádání poměrů na Moravě. V říjnu Otovi II. Olomouckému odňal Brněnský úděl, nejspíše z důvodu oslabení jeho moci, a předal ho do správy Vratislavu Brněnskému, nejstaršímu synovi již osm let mrtvého Oldřicha Brněnského.
V té době také zemřel Kosmas, český Hérodotus (jak ho nazval František Palacký), autor první kroniky pojednávající o českých dějinách. Kosmas ji chtěl ukončit volbou nového knížete Soběslava I. a s nadějí pro světlé zítřky, a dožít někde v poklidném ústraní. Ale dlouho mu jeho předsevzetí nevydrželo a v úvodu další kapitoly napsal, že pořád je toho dost, o čem psát, a že se mu vlastně ještě ani končit nechce: “Pamatuji se, že jsem řekl v úvodu první knihy, že tato kronika byla vydána za časů knížete Vladislava a biskupa Hermanna. Ti byli již z tohoto slzavého údolí osudem přeneseni v kraj bohdá blaženosti, ale dějinné látky zbývá ještě hojnost. Mám-li zaraziti kotvu u břehu, či když posud větry burácejí, mám-li roztáhnout plachty k plavbě na širé moře? Ty mi poraď v tom, má Múzo, sličná rádkyně! Vždyť ty, jež nikdy nestárneš, neustáváš mne, starce, pokoušet k jinošskému učení, ač dobře víš, že ve mně jako v každém starci jest dětinská mysl a slabý duch.” Stačil ale napsat jen čtyři nové kapitoly, když ho zasáhla smrt v požehnaném věku osmdesáti let dne 21. října 1125. Na konci pak někdo připsal anonymní poznámku: “Vězte všichni v Kristu věřící, že skladatel této kroniky Kosmas, ctihodný děkan kostela Pražského, zemřel dne XII. Kalendy měsíce října téhož roku, v němž byl, jak známo, kníže Soběslav povýšen na knížecí stolec.”
Říšský sněm v Regensburgu v listopadu 1125
Šokovaný Friedrich II. von Hohenstaufen sice čerstvě zvolenému římsko-německému králi Lotharovi III. von Süpplingenburg vzdal hold, ale odmítl složit lenní přísahu a odevzdat sálské državy ve středním Porýní, na které měl nárok přes svou manželku, sestru zemřelého císaře. Na sněmu v Regensburgu tedy Lothar předestřel zástupcům říšské šlechty otázku, zda zboží osob v klatbě a zboží, které král získá výměnou za říšské statky náležící koruně, se počítají k soukromému osobnímu majetku krále nebo náleží koruně nezávisle na osobě, která je získala. Nálezem bylo určeno, že tyto majetky patří koruně, do kteréžto kategorie spadaly i sálské državy v Porýní. Po vynesení nálezu tedy Lothar oficiálně oznámil jejich konfiskaci, přičemž zároveň uvalil na Friedricha klatbu.
Na sněmu však došlo ještě k jedné události, která předznamenala další vývoj u nás. Ota II. Olomoucký, podle nechvalného přemyslovského zvyku posledních desetiletí, se zčistajasna objevil před Lotharem, který sotva dosáhl všeobecného uznání, a nepožádal ho o nic menšího, než o český trůn, jenž mu prý měl podle práva i věku náležet. Ota samozřejmě nadhodil i téma Soběslavovy dosud nesložené lenní povinnosti, a když přidal nabídku lákavé sumy peněz spolu s tvrzením, že on a nikoli Soběslav má podporu většiny českých a moravských velmožů, Lothar, aniž by tušil, jaké poměry ve skutečnosti u nás vládnou, přislíbil Otovi pomoc. Soud říšských knížat sice ještě prosadil, že Soběslavovi má být poskytnuta lhůta, ale Lothar už byl rozhodnutý a Ota začal osobně objíždět saské šlechtice se sliby bohaté odměny výměnou za vojenskou pomoc.
V souvislosti se Soběslavovým otálením v lenních povinnostech vůči novému králi je třeba připomenout, že Soběslav a Lothar se dobře vzájemně poznali, když spolu jednali roku 1124, tedy v době, kdy Soběslav Lothara ještě jako saského vévodu žádal o jeho zprostředkování smíření s bratrem Vladislavem. Lothar žádosti vyhověl, ale takovým způsobem, aby Vladislav Soběslavovu snahu neakceptoval. Znechucený Soběslav se tehdy odebral raději hledat jiné spojence a od tohoto momentu Soběslav vůči Lotharovi nechoval nijak velkou důvěru.
Bitva
Zima na přelomu let 1125-1126 je v kronikách uváděna jako obzvlášť krutá v celé Evropě (stejně jako byla zima předchozího roku), když prý napadlo takové množství sněhu, které žádný člověk nepamatoval a zamrzla dokonce i řeka Pád v severní Itálii. Aby toho nebylo málo, na den svatého Štěpána, tedy 26. prosince 1125, se na nebi objevila kometa, kterou bylo vidět až do 2. ledna 1126. Nehledě na tyto podmínky už v plném proudu probíhaly jak v Sasku tak v Čechách válečné přípravy. Lothar Vánoce strávil ve Štrasburku, zatímco Soběslav poslal své družiny drancovat olomoucké statky nepřítomného Oty, čemuž nedokázal nijak vzdorovat ani Otův osmnáctiletý synovec Václav Jindřich Olomoucký (jediný známý syn jeho bratra Svatopluka), natož tou dobou již těžce nemocná Otova manželka Sofia von Berg, se svými malými dětmi Eufemií (asi 10 let), Svatoplukem II. (kolem 5-8 let) a Otou III. (3 roky).
Ač Ota II. Olomoucký sliboval, že Soběslav nebude mít doma žádnou podporu, byl to naopak. Ota, kdo nemohl počítat s pomocí od českých a moravských velmožů. Soběslav mohl v klidu zmobilizovat zemskou hotovost a všechny předáky, kteří blížící se intervenci chápali jako vměšování se do vnitřních záležitostí. Ano, české knížectví formálně spadalo pod svrchovanost Říše, ale římsko-něměckým panovníkům nenáležela volba českého knížete. Mohli pouze schválit zvoleného, ať už se jim zamlouval či ne. Nelze se tedy divit, že Otovi doma všichni ukázali záda a jeho stížnosti u císaře považovali za urážku a pošpinění vlastních práv. Přestože ve dvou bodech měl Ota pravdu – a sice že jako nejstarší žijící Přemyslovec měl na knížecí stolec největší nárok a kromě toho stále považoval za platnou dohodu, kterou uzavřel s Vladislavem I. roku 1109 po vraždě svého bratra Svatopluka I. Olomouckého.
Ještě 2. ledna se král Lothar zdržoval ve Štrasburku, kde řešil běžnou říšskou agendu. Neznámo kdy přesně se vydal na více jak 500 km dlouhou cestu do Goslaru, kde oficiálně předal synovi bavorského vévody Heinrichovi Pyšnému vládu nad Saským vévodstvím (ačkoli častěji je uváděno, že se tak stalo až po Lotharově smrti roku 1137) a další statky, které slíbil výměnou za podporu při svém zvolení králem. V Goslaru Lothara také nejspíše očekával Ota Olomoucký a říšské vojsko v odhadovaném počtu 2000-3000 bojovníků (rytířů i s jejich družinami). Odtud se pak přesunuli blíže k českým hranicím, pravděpodobně přes Halle, Lipsko a Míšeň ke hradu Donín. Z Goslaru to bylo zhruba 300 km po velmi frekventované a pohodlné říšské cestě, na kterou se od českých hranic napojovala tzv. Srbská nebo Solná stezka. Po ní se z Halle dovážela do Čech sůl. Tato stezka se navíc v Lipsku křížila se dvěma “středověkými dálnicemi”. Via Regia byla starodávná obchodní tepna spojující Německo s Východní Evropou. Druhou bylo napojení Lipska na silnici Via Imperii, vybudovanou ještě v dobách starověkého Říma, která vedla z Říma do provincií v jižním Německu. Lipsko se na ni napojilo po roce 929, kdy byly okolní země obývané slovanskými Srby násilím připojeny k Říši.
Lothar rozhodl vést tažení do Čech v zimě, což nebylo příliš obvyklé, neboť většina válečných akcí se odehrávala v létě. Jestli se na tomto rozhodnutí podílel Ota Olomoucký, zůstává jen v rovině spekulací. Jistě ale měl zprávy z domova o hroutících se zbytcích podpory svých nároků a spasit ho mohl jen rychlý úder, aniž by se Soběslav mohl pořádně připravit. Není pak těžké si představit, že se Ota sám Lotharovi nabízel, že německé vojsko provede skrz Krušné hory. Už jen proto, že tamní terén znal velmi dobře minimálně od zimy z přelomu let 1107-1108, kdy probíhaly boje o knížecí stolec mezi Bořivojem II. a Svatoplukem I. Olomouckým, který svého bratra Otu tehdy pověřil velením zemské hotovosti právě u zemské brány u Chlumce, odkud následně vedl úspěšný noční přepad Bořivojova tábora u Donína na saské straně. V plánu tedy bylo Soběslava překvapit po jedné z neschůdných a neudržovaných stezek, v tu dobu ovšem zasypaných sněhem. Proto Lothar s útokem otálel a prodlevy využíval k nabrání sil. Ačkoli ze Štrasburku do Donína cesta vedla po frekventovaných a poměrně pohodlných silnicích, zima a mráz toho roku byly opravdu náročné.
Jenže Soběslav nevyčkával pasivně. Jelikož byl dobře zpraven o situaci i o plánovaném směru útoku, který se Lothar nijak nesnažil skrýt, nechal posílit opevnění podél krušnohorské hranice zřízením takzvaných “přesek” a počátkem února se přesunul na hrad Chlumec (zhruba 10 km od Ústí nad Labem), který chránil zemskou bránu u Nakléřovského průsmyku. Odtud také vyrazilo k Lotharovi poselstvo, které vedli předáci Načerad, Smil a Miroslav, jež měli údajně před Lotharem pronést tato slova: “Toto praví Soběslav. Moudrosti tvé, laskavý králi, sluší věděti, že knížete českého volba, jak jsme přijali od našich předků, nikdy nebývalo na vůli krále, nýbrž vždy věcí velmožů české země, v tvé pak moci toliko stvrzení volby. Věz, že k tomu žádným způsobem nesvolujeme, a chceme pro spravedlnost zbožnou padnouti, než nálezům nespravedlivým se poddati, a zajisté, jestli od toho předsevzetí neustoupíš, jest velmi nablízku, že soud boha všemohoucího mezi námi ukáže napotom znamení památné navěky.” Avšak Lothar se jim vysmál maje tato slova za bláznovství. Střetnutí tak na sebe mělo vzít podobu božího soudu.
Lotha III. v bitvě u Chlumce, Historia septem sapientum; Martinus Oppaviensis: Chronicon pontificum et imperatorum, okolo roku 1450, Universitätsbibliothek Heidelberg, Cod. Pal. germ. 149, Bl. 205r
To ale nebylo vše. K bitvě se totiž váže legenda o pomoci svatého Václava a svatého Vojtěcha. Údajně se Soběslavovi ještě před odjezdem z Prahy zdál sen, v němž se mu zjevil svatý Vojtěch a pravil, že v kostele ve Vrbčanech je uložen starodávný slavníkovský praporec, který když Soběslav ponese před svými šiky, jedině tak dobude slavného vítězství. Když se kníže ráno vzbudil, povolal svého kaplana Víta, aby se s ním o snu poradil a ještě týž den ho s nevelkou družinou zbrojnošů poslal zasněženou krajinou do Vrbčan, které se nachází zhruba 40 km východně od Prahy na Kolínsku. Když kaplan dorazil na místo a ptal se po Vojtěchovu praporci, dostalo se mu jen nechápavých pohledů. Nikdo z místních si žádný praporec nepamatoval. Vždyť taky od povraždění Slavníkovců uplynulo 130 let. Proto Vít a všichni zbrojnoši nejprve poklekli k modlitbě, poté se dali do pečlivého průzkumu zdí kostela a nakonec za oltářem našli malý zazděný výklenek, v němž se ukrývalo to, co hledali. Mělo jít o dva pruhy hedvábné látky s vyšitou hvězdou uprostřed. Z Vrbčan pak uháněli za Soběslavem, který už se mezitím vydal vstříc nepříteli, a když večer před bitvou dorazili do Chlumce, kníže přijal od kaplana Vojtěchův praporec a před zraky všech přítomných ho slavnostně uvázal na Kopí svatého Václava, které bylo uchováváno na Pražském hradě. A s touto standartou, nazývanou od této chvíle Svatováclavská korouhev, už nikdo nepochyboval o tom, že nadcházející bitva bude vítězná a boží soud dojde spravedlnosti.
16. února 1126 přišla velká obleva s povodněmi, kdy ledové kry na řekách způsobily velké škody. Náhlé oteplení byl impuls, který uvedl říšské vojsko opět do pohybu, snad na Otovu radu, který vyrazil v čele předvoje. Nesměřoval však po Solné stezce skrz Nakléřovský průsmyk, kde se dal očekávat český odpor, nýbrž po jedné ze stezek začínajících u dnešní vsi Habartice na druhé straně krušnohorského masivu, jak bylo v plánu. Jelikož ale cesta vedla velmi obtížným terénem, mnozí z německých bojovníků v osudové bezstarostnosti odložili svou zbroj na koně, ze kterých museli sesednout, aby se mohli lépe brodit rozbředlým sněhem.
Adolf Liebscher, Bitva u Chlumce, zdroj: aukceweinberg.cz
Bitva se strhla nečekaně v jakémsi údolí. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že kníže Soběslav měl předem vymyšlenou léčku a čeští bojovníci operovali v širokém okolí připravení ke koordinované akci, což potvrzuje anonymní kronikář zvaný Mnich sázavský slovy o rozdělení Soběslavova vojska na tři samostatně fungující útvary, které náš informátor nazývá staroněmeckým slovem pro vojenský oddíl scara a my se tak mimochodem dovídáme perličku z dobové vojenské terminologie, užívané v českém prostředí. Každopádně čeští bojovníci předem obsadili všechny výhodné pozice na návrších a v okolních lesích, ze kterých ve vhodné chvíli zaútočili do boku pochodujících Němců, roztažených na úzké stezce do kilometrové fronty.
Otázkou zůstává, jak je možné, že léčka vyšla. Byl si Lothar jistý úspěchem natolik, že ani neposlal napřed zvědy? Dokonce i Ota? Nebo Soběslav připravil vše tak, aby to vypadalo, že Lotharův příchod čeká odjinud, třeba po hlavní silnici Nakléřovským průsmykem. Nezapomeňme, že sněhu nejspíše bylo tolik, že Lothara a Otu ani ve snu nenapadlo, že by na úzkých a málo používaných stezkách Češi kladli větší odpor. Zřejmě v tom sehrálo svou roli také německé sebevědomí čerpající ze zkušeností z minulých let – že česká strana se nakonec vzdá bez boje. Jinak se taková bohorovnost těžko vysvětluje. Jisté je, že místo, aby Ota s Lotharem překvapili Soběslava, naopak Soběslav dokonale překvapil je.
Útok na Otův předvoj doprovázel zpěv Písně svatého Vojtěcha, přičemž tohoto útoku se údajně zúčastnil i samotný kaplan Vít, oblečený do zbroje a obklopen stovkou elitních bojovníků, kteří měli vlastními těly chránit Svatováclavskou korouhev, jež Vít držel nad hlavou. A když pak Vít zvolal do bitevní vřavy před sebou: “Druhové a bratři, vytrvejte, nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje za nás, podívejte!”, osud Němců byl zpečetěn. Nakažlivost davových psychóz je známá věc, a pokud se jednalo o nějaký přírodní úkaz, třeba o mlžný opar, mohli v něm snadno všichni najednou spatřit to, co vykřikoval kaplan Vít.
Lotharovi se rychle donesly zprávy o masakru předvoje, které vzápětí potvrdili prchající, kteří se snažili zachránit pod jeho ochranou. V následných zmatcích se pokusil zaujmout obranné postavení na nedaleké výšině, kde byl ale obklíčen. Podle pozdější tradice se údajně mělo jednat o kopec zvaný dnes Lotharův vrch, který se však nachází zhruba 20 km od Chlumce u Jílového podél cesty na Děčín. Na starších mapách je tento kopec označován jako Lotterberg (jinde dokonce jako Lauterberg nebo Lhotaberg). Nezdá se tedy pravděpodobné, že to byl on. Mnohem pravděpodobněji se tak jeví, že onou výšinou je nepojmenovaný kopec mezi Mravenčím vrchem, vrchem Na Vyhlídce a Habartickým potokem, kde dodnes stojí kaplička Panny Marie Bolestné, jejíž základy pochází z 12. století a ještě do Druhé světové války bývala poutním místem obyvatel Habartic a Chlumce.
Mapa bitvy u Chlumce s označenou kaplí, zdroj: svornost.com
Ať už zůstal Lothar obklíčen kdekoli, nezbylo mu než vyjednávat a s žádostí o rozmluvu poslal magdeburského purkrabího Heinricha III. von Groitzsch. Soběslav zjevně neměl v úmyslu stupňovat konflikt, který sám nevyprovokoval, a žádost doručenou svým synovcem neodmítl. S malou družinou se osobně vydal k Lotharovi, sklonil se před ním, přijal od něho české země v léno a po vzájemném (slovanském) políbení jako projev dobré vůle propustil všechny zajatce bez výkupného, čímž k velkému údivu samotného Lothara a ostatních předčil veškeré zásady rytířské cti. Od tohoto momentu se pak datovalo trvalé a nikdy neporušené přátelství mezi Lotharem a Soběslavem. Takové, že rada a pomoc českého knížete byla římsko-německým králem považována za tu nejcennější a Lothar se o Velikonocích roku 1128 stal kmotrem Soběslavova syna. Soběslav na tomto spojenectví vybudoval svou zahraniční politiku řízenou smyslem pro realitu a dosažitelné cíle.
Obě vojska se vrátila domů, ale pro mnoho Sasů se bitva u Chlumce stala noční můrou na řadu desetiletí a ještě po 50 letech počítali saští kronikáři roky podle toho, kolik jich od té doby uplynulo. Údajně v bitvě přišlo o život na 500 saských velmožů, nepočítaje v to běžné vojáky, což v důsledku vedlo k vymření několika saských rodů (více méně nevýznamných). Naproti tomu ztráty na české straně se údajně počítaly jen na několik desítek a podle Kanovníka Vyšehradského padli jen 3 čeští velmoži! S jistotou známe pouze jediného, byť na nepřátelské straně – v bitvě našel totiž svou smrt Ota II. Olomoucký.
Ze shrnutí dostupných informací ovšem vyplývá, že nešlo o žádnou bitvu epických rozměrů a zúčastnilo se jí pouze několik stovek bojovníků na obou stranách. Nejen, že účast většího počtu nedovoloval charakter terénu, v němž se bitva odehrála, ale kníže Soběslav navíc musel rozložit své síly na více míst, kde jeho bojovníci čekali skryti v naprosté tichosti, aby se léčka zdařila. Tedy samozřejmě za předpokladu, že se nějakým způsobem dopředu nedověděl, kudy se Lotharovo vojsko vydá…
K bitvě se váže ještě jedna zajímavost. Kronika Kanovníka Vyšehradského líčí, že po vítězství zavládla “nevýslovná radost jak duchovních tak světských v celé čeledi svatého Václava” (factum est autem inenarrabile gaudium tam clericis quam laicis per totam familiam sancti Wenceslai). Jedná se o první formulaci středověkého obsahu pro “český národ”, kde je Václav symbolickým věčným knížetem a poslem Přemyslovců v nebi, odkud pomáhá své čeledi i v pozemských bitvách.
Důsledky
Bitva u Chlumce 18. února 1126 rozhodla na několik let o českém knížeti, jako výrazy díků ještě téhož roku založil rotundu sv. Jiří na Řípu. Ota Černý byl zabit, Soběslav I. uhájil svůj stolec a začal pevně vládnout. V roce 1130 se vypořádal se spiknutím ostatních Přemyslovců. Na sklonku své vlády se pokusil knížetem prosadit svého syna Vladislava, šlechta ale zvolila jiného Vladislava, synovce. Manželka a děti zabitého Oty utíkají na Rus, na Olomoucko se vrací až po smrti Soběslava I. v roce 1140.
Diskuse: Rok 1126