Bitva na Moravském poli (26.8. 1278)

Jan Škvrňák
České dějiny
Podzimní tažení českého krále Přemysla Otakara II. roku 1276 proti zvolenému římskému králi Rudolfu Habsburského skončilo bez boje. Hrdý Přemyslovec se musel poddat, složit Rudolfovi lenní slib. I když doufal v zachování všech svých zemí, Habsburk mu vrátil lenní korouhve pouze za Čechy a Moravu, nikoliv za rakouské země. Následně uzavřená mírová smlouva mezi oběma panovníky k míru nevedla, snad ještě v roce 1276 proti českému králi povstali Vítkovci. Členové mocného jihočeského rodu měli jako „služebníci římského krále” diplomatickou podporu a ochranu Rudolfa. Jejich odpor proti českému králi nezakončila druhá (z května 1277) ani třetí (ze září 1277) mírová smlouva mezi Přemyslem a Rudolfem, ale vojenské tažení českého krále na konci téhož roku. To však napětí nezmírnilo, Přemysl těžce nesl vměšování římského krále do českých záležitostí a doufal ve znovuzískání ztracených Rakous, Štýrska a Korutan. Střední Evropa směřovala k dalšímu měření sil mezi „králem železným a zlatým” a „chudým hrabětem”.

K drobným potyčkám na česko a moravsko-rakouské hranici došlo už v roce 1277. Obě strany proto začaly sbírat spojence k rozhodujícímu střetnutí. Přemysl Otakar II. se obrátil na polská knížata, s nimiž se měl sejít v Opavě ještě v roce 1277. Český král se snažil získat pomoc i svých příbuzných, braniborských Askánců a míšeňských Wettinů, ti však nebyli jediní. Pokoušel se “penězi získat na svoji stranu mnohé barony ze Švábska a z Frank, Alsaska, Durynska, Saska, Míšně, Lužice, Rakouska, Bavorska.” O pomoci se jednalo i haličským králem Lvem Danilovičem, na Rus se zřejmě vydalo před lednem 1278 poselstvo, jehož členem byl moravský šlechtic Pardus, syn Neplacha, snad z Horky.1

Koalici sestavoval také římský král Rudolf. Někdy na přelomu roku 1277 a 1278 pověřil Viléma z Jülichu, aby vybral v Cáchách mimořádnou daň na boj s českým králem. Celá akce skončila fiaskem, když byl Vilém ve městě napaden přesilou neochotných daňových poplatníků a zabit.2 I tak Habsburk shromáždil silnou alianci - uherského krále Ladislava IV. Kumána, rýnského falckraběte Ludvíka, norimberského purkrabího Fridricha, četnou šlechtu ze Švábska, Alsaska, Durynska, Bavorska. Výraznou podporu měl i v rakouských zemích, které už skoro dva roky držel. 

Přemyslovo tažení

Už v otázce počátku akce českého vojska jsou prameny v rozporu. V denních datech jinak přesný Pokračovatel Kosmův píše, že král vyrazil z Prahy 27. června a táhl na Brno, kde čekal na polská knížata, české a moravské pány. Nicméně na 30. červen 1278 je v Praze datována listina Přemysla Otakara II. pro Sedlecký klášter, český král této instituci dává les Bor. Zastávku v moravské metropoli potvrzuje i opis listu Otakara své choti Kunhutě. Zde se uvádí, že 16. července vyrazí z Brna s vojskem do Rakouska, král Rudolf je stále ve Vídni a doufá, že se Rakušané podrobí jeho vládě.3

Český letopisec dále píše, že české vojsko nejdříve přitáhlo z Lávě (Laa an der Thaya), kde shromažďovalo píci, a následně začalo obléhat Drozdovice (Drosendorf), i za pomocí obléhacích strojů. Město pod vedením Štepána z Maissau (Messover) se nakonec vzdalo. Podobnou chronologii potvrzuje i Erfurtská kronika.4

Většina rakouských kronik a letopisů popisuje Přemyslovo tažení do Rakouska opačně, Češi nejdříve dobyli Drozdovice, později se přesunuli k Lávě. Jindřich Heimburský píše, že Otakarovo vojsko okolo svátku sv. Jakuba (25. července 1278) vtrhlo do Rakous, vyplenilo Waidhofen an der Thaya, kde mělo uhořet 1722 lidí (číslo zcela jistě násobně zveličené). Následně české vojsko 16 dní úspěšně obléhalo Drosendorf se Štepánem z Maissau. Posléze se česká armáda vydala k Lávě, aby se střetla s Rudolfem Habsburským a Ladislavem Uherským. Stejnou chronologii (Drosendorf a pak Laa) drží i vídeňský letopisec, který píše o tom, že české vojsko používalo rozličné obléhací stroje, i ty, které se nazývaly kočky (catti), tedy obléhací věže.5

Obléhání podle Francis Grose, Military Antiquities Respecting a History of The English Army from Conquest to the Present Time, 1801

Kronikář v Klosterneuburgu zase ví, že české vojsko u Lávy prodlévalo 12 dní. Zde také mělo na Čechy dorážet dva tisíce Uhrů, Kumánů a Rakušanů pod vedením Bertholda von Emmerberg. Buď útok uherského výzvědného oddílu a zpráva o tom, že Rudolf 14. srpna vytáhl do pole, přimělo k dalšímu tažení i Přemysla Otakara II.6 

Kde se český král utábořil, je jasné - jednalo se o pověstné Moravské pole u Suchých Krut, byť téměř každý záznam Moravské pole popisuje pomocí jiného bodu. Letopisec v Klosterneuburgu jako louku u Prinzendorfu (Prunsendorf), jiní mluví o Jedenspeigen (Ydundspeugen), Dürrenkrut a Drösing (Durrenchrut et Drezing), podle jiného se měl utábořit u Moravy na poli, které se nazývá Chrutervelt, Otokar Štýrský píše o Waidenbachu, další o Zisterdorfu.7 

Na místo bojiště, k Suchým Krutám (Deurintrhut), měl Přemysl podle erfurtské kroniky dorazit tři dny před bitvou, tedy 23. srpna.8

Andreas Kusternig řeší celou záhadu českého marše k osudové bitvě následovně. Dne 22. července české vojsko překročilo hranice, 25. července 1278 mělo začít obléhání Drozdovic, trvající 16 dní (do 6. srpna) Po dvou dnech přesunu začalo obléhání Lávy 8. srpna a trvalo do 19. srpna. Následující den se Přemyslovo vojsko přesunulo do prostoru bojiště, “ideálního turnajového místa ve velkém”, a vybralo tak místo budoucí bitvy.9  

To je dle mého soudu překombinované, cesta od hranice k 2 km vzdálenému Drosendorfu nemusela trvat tři dny, zatímco přesun do Laa an der Thaya o den méně. České vojsko mohlo vtrhnout do Rakous den nebo dva před svátkem sv. Jakuba a ihned oblehnout město. Není zcela nutné počítat i s časem na přesun mezi Drozdovicemi a Lávou, když víme, že české vojsko nemuselo být vždy semknuté - část vypálila Waidhofen, více pramenů zmiňuje neúplnost českého vojska u Lávy (plenění jinde, cesty za pící). Lze si tak představit situaci, kdy předvoj českého vojska už dorazil k Lávě, zablokoval přístupové cesty, zatímco zadní voj mezitím ještě v Drozdovicích kryl postup hlavního tělesa českého vojska.   

Není nutné nevěřit i nepřesným pramenům, pokud se doplňují a rámcově sedí. České vojsko mohlo být na rakouském území už například 24. července, na sv. Jakuba začít obléhání Drozdovic, při připočtení 12 a 16 dnů vychází 21. nebo 22. srpen, stačí den nebo dva na cestu, zahájení obléhání Drozdovic až po sv. Jakubu a sedí i datum 23. srpna, kdy měl Přemysl být tři dny před bitvou na bojišti (nikoliv 19. srpna podle současných historiků) a zastihl už zde část Rudolfova vojska, dotěrné Kumány. 

Tažení Rudolfa a Ladislava

Rudolf Habsburský dlouhou dobu (minimálně od 4. dubna 1278) seděl přímo ve Vídni a čekal na posily z Říše a ze svých dědičných i rakouských zemí i na pomoc uherského krále Ladislava IV. Kumána. Z rakouského hlavního města píše uherskému Ladislavovi a uherským velmožům, aby společně potrestali zpupnost společného nepřítele, českého krále Přemysla Otakara II. Po rýnském falckraběti žádá 140 jezdců, po hraběti z Hohenbergu co nejsilnější rytířstvo a po jiných (nejmenovaných), aby mu pomohli.10 

Vojsko Rudolf shromažďuje nejdříve ve Vídni, kam za ním dorazí alsaský landfojt Konrád Werner z Hadstattu společně s basilejským biskupem Jindřichem a sto obrněnými jezdci. Další stovku přivádí ze Švábska kronikou nejmenovaný hrabě. Konečně 300 šlechticů mělo dorazit od Rýna.11 

Ladislav IV. vyrazil ze Stoličného Bělehradu, 31. července je doložen v Rábu, 6. srpna v Bratislavě, kde měl překročit Dunaj, 23. srpna se mělo uherské a rakouské vojsko spojit a následující den překročit řeku Moravu.12

V polovině srpna Rudolf vyrazil do pole, 13. srpna ještě vydává listinu ve Vídni a následující den překračuje s vojskem Rakušanů a Štýřanů Dunaj u Hainburgu a pochoduje směrem na Marchegg. Zde Rudolf čeká na svého uherského spojence až do 22. nebo 23. srpna, kdy se oba králové setkávají, ne už u Marcheggu, ale u hradu Stillfried.13 

Dne 25. srpna mělo spojené vojsko podle o dva dny mladšího listu rozbít tábor půl míle od nepřítele.14

Tažení k Moravskému poli, mapu vytvořil Jakub Novák, mevia.cz

Složení armád

Rudolf Habsburský a Ladislav IV. Uherský

Habsburk, kolem sebe kromě Uhrů a Kumánů shromáždil vznešence od Rýna, z Frank a Švábska. Z významných říšských knížat dorazil falckrabě rýnský Ludvík, biskupové z Basileje a Chiemsee a norimberský purkrabí. Otokar Štýrský a Jan z Viktringu píší, že na jeho straně byli také švábská hrabata von Heyerloch, Hoheneck a Fürstenberg, z Korutan gorická hrabata (jistý je Albert, nejistý Menhart), stejně jako hrabata z Ortenburgu a Heuenburgu. Letopisec z Ensdorfu dokonce píše, že mu na pomoc dorazily mnohé oddíly Saracénů (multos Sarracenorum exercitu), nicméně si je plete s jinými jinověrci, s Kumány.15

Rudolf své vojsko rozdělil na tři nebo čtyři části. První byla tvořena Kumány a Uhry (některé prameny tuto část ještě dělí na dvě), pod vedením palatina Matěje z Trenčína a Štěpána z Gutkeledu, uherským korouhevníkem byl Renold z rodu Basztély.16

V druhém šiku měli být pod vedením salcburského arcibiskupa (správně zřejmě basilejského biskupa, salcburský arcibiskup poslal vojáky, ale bitvy se neúčastnil) Štýřané, Korutanci a Kraňci a Švábové. Poslední voj Rakušanů vedl sám Rudolf Habsburský.17

Rakušané podle jiného pramene měli bojovat ve dvou šicích, pod říšskou orlicí a rakouskou korouhví. Třetí šik měl nést znak svatého kříže, zde měli válčit Němci, Kumáni a Uhři.18

Kromě toho byla vytvořena menší záloha (historikové se shodují na 50-60 těžkých jezdcích) pod vedením Ulricha von Kapellen a Konráda von Sommerau. Tato jednotka ukryta za pahorky na straně českého pravého křídla. I sami velitelé této skupiny nebyli s plánovaným útokem ze zálohy příliš ztotožněni a podle Otokara Štýrského se za to spolubojovníkům omlouvali.19

Přemysl Otakar II.

Podle kronikáře z Niederalteichu na straně Přemysla bojovali nejenom Češi a Moravané, ale také válečníci z Polska, Pomořan, Saska a Míšně. Otokar Štýrský dále uvádí haličského krále Lva, míšeňského markraběte Dětřicha a mnohá polská knížata, jako je Vladislav Opolský, Jindřich Hlohovský, Jindřich IV. (Probus) Vratislavský, Přemysl Velkopolský (pozdější král), Lešek Ratibořský, neidentifikovaný kníže Kazimír, knížata z Kališe a Sieradzi, a Barnima Pomořanského. Zde se autor rýmované kroniky mýlí téměř úplně, většina zmíněných polských knížat se bitvy nejspíše neúčastnila (Lešek se ani nenarodil), někteří z nich mohli poslat pouze své bojovníky. Podobná situace je i s králem Lvem. Král Přemysl byl s haličským monarchou v kontaktu, nicméně podle Tomáše z Pavie se Rusové dostali do sporů s Valachy a českému králi nepomohli. Naopak štětínský kníže Barnim byl leníkem braniborského markrabího Oty V. a u Suchých Krut teoreticky bojovat mohl.20

Na české straně se bitvy zúčastnil Jindřich z Kuenringu-Weitry, manžel nemanželské dcery Přemysla a držitel hradu Drnholec. Na české straně zřejmě bojoval i Albero, o němž letopisy rodového kláštera píší, že odpadl od krále Rudolfa.21

Českým maršálkem byl mladý Bavor II. ze Strakonic, moravským letitý Bohuš z Drahotuš. Zda do bitvy vedli některý z vojů, kronikáři nezmiňují, oba jsou nicméně v pramenech doloženi i po bitvě. Na české straně se mohl objevit Rulko z Biebersteina, který v únoru 1278 dostal jako léno hrad Frýdlant.22

Nejistá je účast Vítkovců, a to na jakékoliv straně. Není jisté, zda se po porážce povstání s králem Přemyslem II. usmířili, nebo se opět postavili na stranu Rudolfa Habsburského. Světlo do našich úvah nevnáší ani listina Jindřicha z Rožmberka, z 13. července 1278, kterou vydal v Rožmberku, když vyrážel na tažení do Rakouska (ad expedicionem Austrie proficiscens). Na čí straně bojoval, listina neuvádí. Další z místních oponentů českého krále, Boreš z Rýzmburka, byl popraven před 10. lednem 1278.23 

Historici dělí české vojsko na tři šiky či sledy. První tvořili Češi a Moravané pod vedením Miloty z Dědic, druhý Němci pod vedením krále Otakara, ve třetím měli být Poláci a Slezané, což ovšem je v rozporu s výpovědí písemných pramenů.

Přemyslova armáda je v kronikách dělena na šest (Otokar Štýrský a Jan z Viktringu) nebo sedm (letopisec z Klosterneuburgu) šiků.24 

Jan z Viktringu: 1. Sasové a Češi pod vedením Přemysla 2. Moravané, 3. Plzeňští, 4. Durynkové a Míšňané, 5. a 6. Bavoři a Poláci pod vedením Miloty z Dědic.25 

Otokar Štýrský: 1. Češi 2. Moravané a Plzeňští, 3. Durynkové a Míšňané 4. Poláci, 5. Sasové 6. Bavoři.26

Síly vojsk

Tomáš z Pavie píše, že Rudolf měl na své straně 2 000 bojovníků z Rakouska, Štýrska a Korutan, k tomu připočítává 40 000 Uhrů a Kumánů. Proti nim se mělo postavit 30 000 dobře vyzbrojených jezdců, z nichž mnozí byli Němci. Jindřich Heimburský si zase všímá toho, že v českém vojsku bylo mnoho Poláků.27

Letopisec v Klosterneuburgu píše o 30 000 mužích z Uher, Kolmarská kronika dokonce o 40 000. Podle Jana z Viktringu Přemysl na bojiště přivedl 30 000 bojovníků, zatím Rudolf neměl ani čtvrtinu toho počtu. Vídeňský letopisec zase píše o 250 obrněných jezdcích (dextrarios faleratos) Rudolfa proti 1100 těžkým jezdcům Přemysla. Kolmarský letopisec píše o tom, že Přemysl shromáždil 10 000 pánů. Jiný pramen uvádí Přemyslovo vojsko jako dvacetitisícové.28

Moderní historici jsou k těmto číslům skeptičtí. Andreas Kusternig odhaduje sílu českého vojska na 6000 mužů, rakousko-uherské mělo podle něj mít 9300 bojovníků, přičemž Přemysl měl mít převahu v těžké jízdě (tzv. zakrytých koních) 1000 ku 300-550, Rudolfovy počty zvyšovaly lehkoodění Kumáni. Josef Žemlička uvádí počty okolo 10 000-15 000 na každé straně, s převahou římského krále.29

Bitva

K bitvě došlo 26. července 1278, na den sv. Rufa, ale i sv. Severina, starověkého papeže. Před bitvou zřejmě proběhly mše, Otokar Štýrský vzpomíná na zpěv chorálu Hospodine, pomiluj ny (Gozpodina, pomyloyfo).30

Rudolfovo vojsko mělo do boje vyrazit s pokřikem “Christus, Roma”, což kritizují rakouští kronikáři s tím, že ze strany Kumánů a"polokřesťanů" (semichristianis) Uhrů to bylo rouháním.31 

České vojsko naopak zvolilo pokřik “Budějovice, Praha” (Bedewezze, Brôhâ!).32

Poněkud záhadné je značení obou vojsk. Podle Kolmarské kroniky mělo být habsburské vojsko označeno bílým křížem, armáda Přemyslovce zase měla používat zelený kříž. Otokar Štýrský zase píše, že česká zástava byla zelená jako tráva a na ní byl bílý kříž.33

Český letopisec bitvu na Moravském poli nepopisuje příliš jako bitvu. Obě vojska se setkala “W sadu u kralova Lovistie”. Habsburské vojsko mělo na Čechy udeřit v okamžiku, kdy byli rozptýlení kvůli kořistění. Zbytek českého vojska, které bylo dosud v táboře, se pod náporem nepřátel rozutekla, někteří se utopili v Moravě, někteří byli zajati. Ani další čeští kronikáři průběh bitvy nepopisují, Dalimil vidí porážku v tom, že se Přemysl obklopoval Němci na úkor české šlechty, Zbraslavská kronika lituje smrti otce Václava zakladatele svého kláštera.34 Proto se podíváme, jak střet tří králů popisují kroniky a letopisy zejména říšské provenience.

Samotná bitva začala střetem české a moravské těžké jízdy s lehkou kumánskou a těžší uherskou jízdou. V tomto okamžiku mají Češi a Moravané navrch, z koně je sražen uherský palatin, kterého zachrání jeho spolubojovník, magister Diviš (Dionýsius).35 Později se boj vyrovnává a do klání se zapojují další sledy, nejdříve král Přemysl a později i Rudolf. 

Zřejmě v této fázi boje se ocitl v ohrožení Rudolf Habsburský, při přechodu potoka Weidenbach. Římského krále napadl rytíř českého krále, označený v kronice jednou jako Durynk, jindy jako Durynk Fulštejn (Herbort z Fulštejna) a udeřil králova koně. Kůň se na místě převrátil a Rudolfa Habsburského zalehl. Svému veliteli přispěchal na pomoc ministeriál kláštera v St. Gallen Walther von Ramschwag, který koně odvalil a postavil polonepřítomného Rudolfa na nohy. Habsburk po určitém odpočinku nasedl na nového koně, nasadil si helmu a vydal se opět do boje. Walther později za záchranu Rudolfa Habsburského dostal dostal 500 hřiven.36 

Bitva na Moravské poli podle německé wikipedie.

Po zapojení rakouské a jihoněmecké těžké jízdy se začala karta otáčet. Dílo zkázy dokonal útok ze zálohy malého oddílu pod vedením von Kapellena a Sommerau, který vpadl do boku Přemyslova vojska, za lstivého pokřiku Utíkají, utíkají. Jako reakci na útok z boku se zřejmě Milota z Dědic se svými věrnými pokusil strhnout část vojska právě na pravé křídlo. To zřejmě bylo pochopeno jako počátek útěku z bojiště (a proto se později tato událost interpretuje jako zrada tohoto Benešovice, která měla zapříčinit Přemyslovu porážku). Není jisté, zda do bitvy zasáhli Poláci, nicméně po překvapivém útoku z boku se dali na jako první na útěk, poté je následovala většina českého vojska. Ujíždějící se vydali směrem dozadu, k vesnici Jedenspeigen nebo nalevo k řece Moravě. Překročení hraničního toku nebylo ovšem jednoduché a mnohým se stalo osudným. Po zhruba dvou hodinách byla bitva rozhodnuta.37

Král Přemysl Otakar II. který bojoval jako lev, pod symbolem lva,38 se snažil zabránit úprku svého vojska, ale marně, byl poměrně rychle obklíčen. Některé prameny uvádějí, že byl zajat a v zajetí zabit. Další letopisci jeho smrt umisťují na bojiště. Podle jedné verze byl Přemysl zabit kopím Bertholdem z Emmebergu (příbuzný dříve z rozkazu Přemysla popraveného Siegfrieda z Mahrenbergu), jiná verze uvádí ránu mečem do hlavy rytířem, jemuž Přemysl zabil bratra, a pozdější probodení jiným neznámým rytířem. Poslední varianta uvádí jako vrahy českého krále Kumány a jiné pohany.39 

Ohledání Přemyslových ostatků profesorem Vlčkem ukázalo, že příčinou jeho smrti byla velká rána na hlavě, rozpůlení čela až po násadu nosu, způsobená úderem mečem nebo sekery vedeným shora dolů (Přemysl zřejmě v té chvíli klečel).

Po smrti krále se české vojsko rozpadlo a dalo definitivně na útěk, pronásledováno lehkou kumánskou jízdou, ale i Uhry a některými Němci. Braní zajatců dokládají i uherské listiny. Magistr Jiří, syn Simona Gutkeleda, měl zajmout tři české bojovníky, dobře vyzbrojené, i s jejich koni. Zajatce pak předvedl před Ladislava IV. Další listina odhaluje, že se to mělo stát u Lávy (castrum Loa). České barony zabil a zajal hrabě Ják, syn Ebeda z rodu Jáků. Hrabě Mikuláš z Hlohovce zase i přes ránu kopím do nohy zajal dva německé rytíře.40 

Největší **„**kořistí" bylo zajetí nemanželského syna českého krále, Mikuláše Opavského. 

Získané české, moravské a polské praporce po mnoho dalších let byly zavěšeny v kostele v Stoličném Bělehradu.41

List Rudolfa Habsburského, vydaný krátce po bitvě, odhaduje ztráty českého vojska na 12 000 bojovníků, jiný kronikář píše dokonce o 14 000 zabitých a zajatých českých bojovnících, podle Tomáše z Pavie zemřela v bitvě, na útěku nebo utopením třetina Přemyslova vojska.42

Jako člověk milující mír (homo pacis amator), Rudolf ze svých služeb po třech dnech propustil uherské vojsko a německé spojence, neboť Kumáni chtěli táhnout do Čech, kde by vraždili a plenili. To by zhruba odpovídalo vydaným listinám, 27. července Ladislav IV. vydává listinu “v moravském království naproti hradu Láva” (in regno Morauiae iuxta castrum Laa). Zde se ve stejné době nachází i král Rudolf. 

Následky

Smrtí českého krále u Suchých Krut skončila partie mezi ním a římským králem, ale začala jiná hra, a to o to, kdo ovládne České království. Zabitý král po sobě zanechal následníka, sotva sedmiletého Václava (II.), zájemců o regentskou vládu bylo vícero.

Ve dvou listech se královna Kunhuta, nyní už vdova, obrací na braniborskou markraběnku Boženu (tetu Václava II.) a jejího syna Otu V., aby se ve shodě s přáním zesnulého krále ujal ochrany nad kralevicem Václavem a jeho zemí. Druhý list také zmiňuje, že král Rudolf už vtrhl do země, aby z ní vyhnal mladičkého Václava. O poručnictví nad Václavem stál ale i Rudolf Habsburský, dle předchozích mírových smluv budoucí tchán budoucího českého krále, a také Jindřich IV. Pravý (Probus), vratislavský kníže a spojenec zabitého českého monarchy.43 

Otokar Štýrský píše, že Rudolf zůstal na Moravském poli ještě tři dny, aby stvrdil své vítězství, opanoval bojiště. Diplomatický materiál ale svědčí o opaku. Za neustálého rozesílání listů o svém vítězství Rudolf Habsburský vytáhl do Českého království. S Rakušany, Štýřany a Šváby vkročil na Moravu, kdy si podřizoval města, městečka, tvrze, stejně jako zdejší barony. Už den po bitvě (27. srpna) je habsburské vojsko u Valtic (tehdy ještě rakouský Feldsberg), odtud píše Rudolf benátskému dóžeti a asi i papeži a salcburskému arcibiskupovi. O vítězství římského krále se dozví i měšťané Florencie.44

Dne 29. srpna 1278 je Rudolf již doložen na moravském území, u Dyjákovic. Z Dyjákovic ještě 5. září píše papeži Mikuláši III. Odtud se vydává na sever-severovýchod), 20. září je jeho vojsko u Ivančic, 28. září v Oslavanech, o den později u Rosic. Jako své sídlo si římský král snad vybral klášter v Oslavanech. Zde asi přijímal lenní holdy oloumouckého biskupa Bruna, moravských šlechticů i měst, jimž potvrzoval různá privilegia.45

Někdy v této době do Čech zamířil Ota V. a také vévoda Jindřich IV. Vratislavský, kterého o regentství nad Václavem požádala vdova Kunhuta po roztržce s braniborským markrabětem. Pražené nakonec vpustili do Prahy právě braniborského markraběte Otu.

Po těchto zprávách Rudolf vytáhl do Čech a do prostoru Polabí začal stahovat své nedávno propuštěné říšské spolubojovníky z bitvy na Moravském poli. Podle Otokara Štýrského na dvanáct dní zastavil u Habrů a Vilémovského kláštera, aby počkal na posily. V polovině října mu na pomoc přišly oddíly vedené salcburským arcibiskupem a jeho sufragány a také 300 jezdců v čele s rýnským falckrabětem Ludvíkem. Dne 17. října Rudolf v Sedleckém klášteře přijal vdovu Kunhutu, která po neúspěchu s Otou IV. i Jindřichem IV. podřídila své děti ochraně Rudolfa I.46

Ke střetu s vojskem Oty V., který se utábořil u Kolína, opakování bitvy na Moravském poli někde u Čáslavi ale nedošlo. Přednost dostala diplomacie. Všichni zainteresovaní se dohodli na přijatelném kompromisu. Poručníkem Václava II. a správcem Čech se na pět let stal Ota V., Rudolf I. si po stejnou dobu měl podržet Moravu, Jindřich IV. zase získal Kladsko a Broumovsko, Kunhuta měla dostat vdovské věno na Opavsku. Došlo k potvrzení sňatku mezi Václavem Českým a Gutou Habsburskou a sjednání dalšího sňatku mezi Habsburky a Askánci.47

Král Rudolf se tak mohl vrátit zpět do Rakous, 16. listopadu vydává listinu u Jihlavy, 26. a 29. listopadu u Ivančic. Konec roku 1278 už tráví ve Vídni, kde je slavnostně přivítán jako vítěz války proti Českému království. V něm naopak začíná období známé jako Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II.48

Tažení od Moravského pole, mapu vytvořil Jakub Novák, mevia.cz

Otakarovo tělo

Značně zohyzděné tělo mrtvého krále bylo po bitvě odvezeno na voze do Vídně. Nejdříve bylo vystaveno v benediktinském opatství Milostivé Panny Marie u Skotů a následujícího dne u minoritů u sv. Jeronýma. Zde byly z ostatků českého krále vyjmuty vnitřnosti a jeho mrtvola byla nabalzamována. Padlý panovník nemohl být pohřben na hřbitově, neboť byl ještě za svého života exkomunikován papežem Řehořem X. a salcburským arcibiskupem Fridrichem, navíc chtěl Rudolf Habsburský zabránit spekulacím, že jeho oponent bitvu na Moravském poli přežil. Po zrušení exkomunikace papežem Mikulášem III. bylo po 30 týdnech tělo převezeno do Znojma. K slavnostnímu a křesťanskému pohřbu Praze došlo až za dlouhých 12 let.49 

Odkazy

Diskuse o bitvě: https://www.e-stredovek.cz/forum/viewtopic.php?t=17

Náš sborník k Přemyslu Otakarovi II.: https://www.e-stredovek.cz/post/vydali-jsme-sbornik-praci-o-premyslu-otakarovi-ii/

Bitva na Moravském poli ve světle soudobých kronik: https://www.e-stredovek.cz/post/bitva-na-moravskem-poli-ve-svetle-soudobych-kronik/

Poděkování patří Jakubu Novákovi za výborné mapy, Hance za latinské překlady, Róbertovi za maďarské překlady a Viole za korekturu článku.

  1.  Continuatio vindobonensis, MGH SS 9, s. 709, Continuatio Claustroneuburgensis sexta, MHG SS 9, s. 745,  CDB V/2, č. 858, s. 576-8. ↩︎

  2. Continuatio vindobonensis, MGH SS 9, s. 709. ↩︎

  3.  FRB II, s. 330,  CDB V/2, č. 877, s. 614-5,  Fragmente eines böhmeschen Formelbuches aus dem 13. Jahrhunderts Ed. Wilhelm von Wattenbach, in: Forschungen zur Deutschen Geschichte 15, 1875, s. 236-237. ↩︎

  4.  Cronica S. Petri Erfordensis moderna, MGH SRG 42, s. 283 ↩︎

  5.  Continuatio predicatorum vindobonensium, MGH SS 9, s. 730 ↩︎

  6. Continuatio Claustroneuburgensis sexta, MHG SS 9, s. 745.  Annales sancti Rutberti salisburgensis, MGH SS 9, s. 802. ↩︎

  7. Continuatio Claustroneuburgensis sexta, MHG SS 9, s. 745, Continuatio Vindobonensis, MGH SS 9, s. 709,  Continuatio predicatorum vindobonensium, MGH SS 9, s. 730, Chron. Magni presbyt. Cont. MGH SS. 17, s. 534,  Continuatio florianensis, MHG SS 9, s. 748, Historia annorum 1264-1279 MGH SS IX, S. 653. ↩︎

  8.   Cronica S. Petri Erfordensis moderna, MGH SRG 42, s. 283 ↩︎

  9. Andreas Kusternig Probleme um die Kämpfe zwischen Rudolf und Ottokar und die Schlacht, s. 254-256 ↩︎

  10.  RI VI/1, č. 931, č. 958, 961-5, 967A, 979, 984, 987. ↩︎

  11. Chronicon Colmariense, MGH SS 17, s. 250. Annales Colmarienses maiores, s. 203, Ellenhardi Chronicon, MGH SS 17, s. 124 ↩︎

  12. Chronicon Colmariense, MGH SS 17, s. 250. Annales Colmarienses maiores, s. 203, Ellenhardi Chronicon, MGH SS 17, s. 124 ↩︎

  13.  RI VI/1, č. 990, Ann. Salisb. SS. 9, 802, Ottokars Reimchr. s. 202,  Iohannes Victoriensis L. II. rec. A., s. 232. K Přemyslu u Otakara Štýrského: Anna Košátková, Čeští králové očima Otachera Štýrského, Praha: Karlova Univerzita, Filozofická fakulta, 2013, s. 37-42,  Cronica S. Petri Erfordensis moderna, MGH SRG XLII, S. 283, Kézai Simon, s. 60, Andreas Kusternig Probleme um die Kämpfe zwischen Rudolf und Ottokar und die Schlacht, s. 256. ↩︎

  14. RI VI/1, č. 994 ↩︎

  15.  Hermanni Altahensis annales, MGH SS 17, s. 410,  Thome Tuscii Gesta Imperatorum et Pontificum, MGH SS 22, s. 325,  Continuatio predicatorum vindobonensium, MGH SS 9, s. 730, Iohannes Victoriensis L. II. rec. A., s. 231. K gorickým hrabatům Josef Žemlička, Přemysl Otakar II, s. 454,  Annales Ensdorfenses, MGH SS 10, s. 6. ↩︎

  16.  Continuatio Claustroneuburgensis sexta, MHG SS 9, s. 745,  V bitvě měl hrdinsky bojovat Petr, syn Sebeslava z rodu Ludan, Codex diplomaticus Arpadianus continuatus. IX. 1272–1290, č. 193, s. 274-275. ↩︎

  17.  Ottokars Reimchr. s. 206, Iohannes Victoriensis L. II. rec. A., s. 232. ↩︎

  18.  Annales sancti Rutberti salisburgensis, MGH SS 9, s. 802. ↩︎

  19. Ottokars Reimchr. s. 209 ↩︎

  20. Hermanni Altahensis annales, MGH SS 17, s. 410,  Ottokars Reimchr. s. 201, Iohannes Victoriensis L. II. rec. A., s. 231,  Thome Tuscii Gesta Imperatorum et Pontificum, MGH SS 22, s. 325, Norbert Mika, Walka o spadek po Babenbergach 1246-1278, s. 90-92. ↩︎

  21.  Kuenring v květnu 1278 společně s vídeňským měšťanem Paltramem usiloval o život Rudolfa, následkem toho a před 24. červencem zbavuje úřadu rakouského maršálka (tehdy jím je už Štěpán z Maissova) a 12. srpna Rudolf Habsburský konfiskuje některé majetky. RI VI/1, č. 948a, 952, 957-960, 974, 989, Continuatio zwetlensis III, MGH SS IX, S. 657  ↩︎

  22.  CDB V/2, č. 860, s. 580-581. ↩︎

  23. CDB V/2, č. 879, s. 616-617. Josef Žemlička počítá, že na české straně, ale není si jistý, že dorazil. Žemlička, Přemysl Otakar II, s. 452, CDB V/2, č. 856, s. 574-575. ↩︎

  24. Continuatio Claustroneuburgensis sexta, MHG SS 9, s. 745. ↩︎

  25. Iohannes Victoriensis L. II. rec. A., s. 232-233. ↩︎

  26. Ottokars Reimchr. s. 207 ↩︎

  27.  Thome Tuscii Gesta Imperatorum et Pontificum, MGH SS 22, s. 325, MGH SS 17, s. 716. ↩︎

  28. Continuatio Claustroneuburgensis sexta, MHG SS 9, s. 745,  Chronicon Colmariense, MGH SS 17, s. 249,  MGH SS rer. Germ. 36/1, s. 232, Continuatio Vindobonensis, MGH SS 9, s. 709,  Chron. Magni presbyt. Cont. MGH SS. 17, s. 534. ↩︎

  29.  Josef Žemlička, Přemysl Otakar II., s. 458. ↩︎

  30. Ottokars Reimchr. s. 213. ↩︎

  31. Chron. Magni presbyt. Cont. MGH SS. 17, s. 534. ↩︎

  32. Continuatio Vindobonensis, MGH SS 9, s. 709,  Ottokars Reimchr. s. 213. ↩︎

  33.  Chronicon Colmariense, MGH SS 17, s. 250, Ottokars Reimchr. s. 212. ↩︎

  34.  FRB II, s. 330-332. Překlad https://www.e-stredovek.cz/post/bitva-na-moravskem-poli-ve-svetle-soudobych-kronik/ ↩︎

  35. Codex diplomaticus Arpadianus continuatus. IX. 1272–1290, č. 159, s. 223-225. ↩︎

  36. Iohannes Victoriensis L. II. rec. A., s. 231.  Ottokars Reimchr. s. 212, 217,  Andreas Kusternig, Probleme um die Kämpfe zwischen Rudolf und Ottokar und die Schlacht, s. 273 ↩︎

  37. Chronicon Colmariense, MGH SS 17, s. 251. ↩︎

  38. Annales sancti Rutberti salisburgensis, MGH SS 9, s. 804. ↩︎

  39.   Continuatio Vindobonensis, MGH SS 9, s. 709-710. Annales sancti Rutberti salisburgensis, MGH SS 9, s. 804.  Chronicon Colmariense, MGH SS 17, s. 251. Deutsche Liederdichter des zwölften bis vierzehnten Jahrhunderts, Berlin 1910, s. 378. ↩︎

  40. Thome Tuscii Gesta Imperatorum et Pontificum, MGH SS 22, s. 325, Codex diplomaticus Hungariae ecclesiasticus ac civilis. Tomi V. Vol. 3. (Budae, 1830.), s. 275, 394, Codex diplomaticus Arpadianus continuatus. IX. 1272–1290, č. 137, s. 198-199, č. 194, s. 276-277. ↩︎

  41.  Kézai Simon, s. 60. ↩︎

  42. RI VI/1, č. 998, Ellenhardi Chronicon, MGH SS 17, s. 124. ↩︎

  43.  Libor Jan, Václav II., s. 30. ↩︎

  44. Ottokars Reimchr. s. 228, Continuatio Claustroneuburgensis sexta, MHG SS 9, s. 745-746, podobně i   Chronicon Colmariense, MGH SS 17, s. 252,  RI VI/1, č. 994, list papeži není datován (č. 995), podobně jako arcibiskupovi (996), listy mají ovšem podobné znění, které se liší jen s ohledem na příjemce,  Thome Tuscii Gesta Imperatorum et Pontificum, MGH SS 22, s. 325. ↩︎

  45.  RI VI/1, č. 999-1001, 1003, 1008, 1010, 1011-1013. ↩︎

  46.  Ottokars Reimchr. s. 230, RI VI/1, č. 1021. ↩︎

  47. Libor Jan, Václav II., s. 31-32. ↩︎

  48.  RI VI/1, č. 1027, 1030, 1032, 1038 ↩︎

  49.  Annales sancti Rutberti salisburgensis, MGH SS 9, s. 804.  Cronica S. Petri Erfordensis moderna, MGH SRG 42, s. 283,  Chron. Magni presbyt. Cont. MGH SS. 17, s. 534,  Continuatio Vindobonensis, MGH SS 9, s. 710. ↩︎