Atentát na knížete Soběslava
Soběslav I. – oběť
Výměna knížete Soběslava se však nezdařila. Při cestě knížete z Kladska na Moravu bylo odhaleno spiknutí s cílem odstranit vládnoucího knížete jednou pro vždy. Tedy odhaleno – sám kníže ho odhalil. S pomocí velmožů a lovčích byli dva spiklenci Miroslav a jeho bratr Střezimír, synové jakéhosi pána Jana zajati a v okovech dopraveni na místo exekuce, na Vyšehrad. Bylo to velké spiknutí celé šlechty (nebo alespoň značné části), kdy byli chyceni dva neopatrní – malé ryby, nebo to bylo spiknutí několika méně významných velmožů? ? Další pravdu ukáží zápisy Kanovníka vyšehradského, který o celém incidentu informuje. 15. července Soběslav zajímá vznešené, za tři dny s triumfem a se ctí, za ovací a jásotu lidu, který zpíval andělské hymny, ale bosý vstupuje do Prahy. 20. toho měsíce začíná na Vyšehradě velký soud, inscenace a exekuce. Shromáždění, kde „bylo velké množství mužů, vznešených i prostých, blízké třem tisícům", začal Soběslav plamenným projevem: „Ó, čeští předáci a štíte české země!", legitimizoval svoji vládu vzpomínkou na zemřelého bratra Vladislava, který mu knížectví odkázal. Soběslav získává knížectví „božím štěstím a bratrským výběrem." Poté obviňuje spiklence: „tady hříšní chtějící mé zničit úsilí", sám Kanovník spiklence označuje za syny satana. Soběslavova snaha označit ony dva za původce zla před lidem i velmoži uspěla. Miroslav, snad z touhy osvobodit se, snad z výčitek, přednesl konspirační teorii. Dříve za ním přišel jeden z družiníků Břetislava (syn Břetislava II. českého knížete), který ho chtěl zapojit do plánu na odstranění knížete. Do plánů ho zasvětil knížecí kaplan Bošík, označiv Soběslava za zpupného knížete, odvedl ho za někým důvěryhodným – biskupem Menhardem. S biskupem se Miroslav údajně sešel v Žirčiněvsi, dostal nakázáno: „Knížete Břetislava součastného, bez váhání se ctí se držet budeš." Jenže pražský biskup Menhard byl tou dobou ve Svaté zemi…Soběslav je neušetřil.
Dva dříve řečení synové satana slyšení postoupili mučení, nápadně v kole stlačeně vpleteni, oči vypíchnuty, ruce s jazykem vytrhány, nohy rozlámány, které zničení jejich těla způsobilo, špatné životy byly ukončeny. Říká pokračovatel Kosmy. Uvádí 23. července jako den ukončení špatných životů. Ten, který se měl v roce 1130 stát dalším knížetem – Břetislav – byl 30. 7. oslepen. Později zemřel. Toho roku se ještě na obloze objevila kometa a Vratislav, moravský údělník se vrátil z exilu.
Soběslav I. jedinovládce
Soběslav byl nepochybně schopný vládce. Za osm dní po zatčení spiklenců někde na severu Moravy nebo v Kladsku už byli oba po vyšehradském soudu mrtví. Ukazuje to na pružnost a hlavně cílevědomost počínání knížete, rychlostí procesu demonstroval svoji moc, sílu a osud těch, kteří se mu postaví. V duchu možnosti rozhodovat nad osudem země a jejich obyvatel mluví Soběslav ve své řeči (jak ji zaznamenal Kanovník). Ta řeč je částečně určena pro obyčejný lid, kníže obviňuje šlechtu (velmože) z věrolomnosti, před ní a pro ni ospravedlňuje svoji vládu Bohem a Vladislavem I. Žádný předák si nemohl po smrti být jistý svým vlastním životem, dá se uvažovat o vzpouře větší části vznešených Čechů. A jako garant míru (a života knížete) je určen veškerý lid, především ale prostí bojovníci. Soběslav, ač zajal zřejmě dva méně významné muže, před lidem to prezentoval jako velký úspěch, že zabránil velkému neštěstí – hříchu. Mohl vznešeným vzkazovat celou inscenací, že potlačí každou vzpouru, spiklence bude krutě mučit bez ohledu na jejich původ.
Soběslav si snažil upevnit svoji moc a sjednotit knížectví již dříve. V bitvě u Chlumce umírá Ota Olomoucký, ve stejném roce je zajat již zmíněný Břetislav a Konrád II Znojemský, v roce 1129 se s nimi ve vězení možná potkává Vratislav Brněnský. Po smrti Václava Olomouckého v. r. 1130 se Soběslav ujímá i Olomoucka. Drží tak v roce nepovedeného atentátu Čechy pražských Přemyslovců, Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko moravských větví Přemyslovců. Dost pádné důvody pro odstranění knížete. Poslední konkurent Soběslava mohl být pražský biskup Menhard, který se dostal se Soběslavem do sporů, proto možná obvinění ze spiknutí. Moravský biskup Jindřich Zdík byl Soběslavům člověk, i později byl oporou knížecí moci na údělné Moravě.
Soběslav I. zástupce sv. Václava
Všechno, co se stalo v roce 1130 z podnětu knížete Soběslava nesměřovalo jen k upevnění jeho pozice nad velmoži. Soběslav svoji vládu odvozuje nejen od přízně bratra (zásahu matky), ale i přízně samotného Hospodina. A spiklenci označení, jako synové satana, hříšní lidé a jejich srdce jako bezbožná. V západní Evropě je král chápán jako monarcha vládnoucí z boží vůle. Zabití krále je v křesťanské společnosti něco nepřípustného, smrtelný hřích, který vrahovi zajistí místo v pekle, tedy pokud již hříšník není synem ďábla.
Za Vladislava II. se na mincích objevuje nápis: Mír svatého Václava v rukou knížete…
Vládnoucí kníže se tak stává zástupcem přímluvce na nebi – mučedníka Václava, jehož jménem a jeho vedením udržuje „mír", tedy řád, spravedlnost, ale i ochranu celé země a lidu. Kníže je „polosvatý člověk"
Použitá literatura:
Canonici Wissegradensis Continuatio Cosmae (Letopisy Kanovníka vyšehradského) ; Josef Žemlička: Čechy v době knížecí ; Andrzej Pleszczyński:
Sobiesław I – Rex Ninivitarum. Książę czeski w walce z ordynariuszem praskim Meinhardem, biskupem Rzeszy